2P5B8270
Zdeněk Svoboda
Pedagogická fakulta
Mgr. Zdeněk Svoboda, Ph.D., působí od roku 2001 jako odborný asistent na katedře pedagogiky PF UJEP. Přednáší například o sociální a speciální pedagogice, psychopedii či etopedii. Od roku 2005 do roku 2014 působil jako ředitel regionální pobočky Člověk v tísni v Bílině. Je odborníkem na celospolečensky rezonující téma inkluze a v tomto ohledu se podílel na řešení úspěšného projektu Cesta k inkluzi. Projekt v roce 2015 osobně s kolegou Mgr. Ladislavem Zilcherem představili na půdě ústeckého rektorátu ministryni školství Kateřině Valachové a premiéru Bohuslavu Sobotkovi.

K tématu inkluze toho bylo v poslední době řečeno tolik, že snad už ani sami učitelé nevědí, co tento pojem vlastně znamená. Mohl byste tedy stručně vysvětlit tuto problematiku a nastínit její současný stav?

Za největší omyl v představách o tom, co je inkluze, považuji neoprávněnou redukci tohoto vzdělávacího konceptu na pouhou zvýšenou přítomnost dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v prostředí běžných škol (tedy fakticky za integraci) a připojování různých nesmyslných přívlastků jako plošná inkluze, povinná inkluze, ale také třeba inkluze romských žáků či inkluze žáků s lehkým mentálním postižením. Inkluzi nelze vynutit ani ji zaměřit pouze na určité skupiny žáků, to by bylo popřením její podstaty. Pouhá přítomnost dětí s případnými speciálními vzdělávacími potřebami, nebo naopak třeba s nadáním, ještě neříká nic o kvalitě jejich výuky, podpoře kooperace mezi dětmi, aktivním zapojení dětí, začlenění do vrstevnických vztahů, pocitu přijetí a bezpečí ve školním prostředí a podobně. Nelze zaměňovat formu za obsah. Nejsnáze je možné inkluzi vymezit jako proces neustálé snahy o vytváření školního prostředí, které bude otevřené, vstřícné, respektující  individuální potřeby všech žáků, které se bude snažit všechny žáky zapojit a maximálně naplnit jejich vzdělávací potenciál. Je to do určité míry ideál, ke kterému má smysl se každodenní praxí a zkvalitňováním vnitřních procesů fungování školy co nejvíce přibližovat. Aktuální změny ve školské legislativě a financování podpůrných opatření pouze inkluzi o něco více pootvírají dveře. O tom, zda k ní skutečně dojde, nerozhodne svým přístupem nikdo jiný než konkrétní školy, konkrétní učitelé a konkrétní rodiče.

Jste garant náročného projektu Cesta k inkluzi, který jste spolu s Mgr. Ladislavem Zilcherem (hlavní řešitel celého projektu) představovali osobně také ministryni školství. V čem spatřujete největší přínos tohoto projektu?

V rámci tohoto projektu jsem působil jako garant klíčové aktivity, která byla orientována na přímou spolupráci se školami, a její hlavní náplní bylo pokusit se vytvořit na nejméně pěti zapojených školách strategický plán, jehož cílem bylo naplánovat velmi konkrétní cíle a aktivity směřující k vytváření inkluzivního prostředí té které školy. Chtěli jsme prostě dokázat, že školy k inkluzi vykročit mohou, mají-li dobré vedení a kvalitní a motivované učitele. Nakonec se podařilo plány zpracovat na šesti školách a jsme velmi hrdí, že jejich školním týmům se podařilo formulovat více než tisíc jednotlivých dílčích aktivit, kterými se budou snažit pomalu posouvat vzdělávací praxi směrem k naší sdílené představě o inkluzivním prostředí školy. Zároveň z naší vzájemné spolupráce vznikla metodika, podle níž si podobným procesem mohou projít i jiné aktivní a otevřené školy, budou-li mít chuť a zájem.
Celkově byly v rámci projektu uspořádány více než čtyři desítky konferencí a workshopů po celé zemi. Zúčastnilo se jich téměř 1 100 manažerských pracovníků škol, s nimiž jsme měli možnost koncept inkluze podrobně diskutovat, a téměř 199 těchto pracovníků se účastnilo stáží do škol ve Velké Británii nebo Finsku. Navázali jsme mnoho cenných zahraničních kontaktů, které nám umožňují čerpat příklady dobré praxe z inkluzivních vzdělávacích systémů. Vznikly metodické publikace, výzkumné monografie i konkrétní materiály, které mohou školy využít pro rozvoj své inkluzivní praxe. Věříme, že k propojení se zahraničím a k dalšímu přenosu zkušeností přispěje i fakt, že naše pedagogická fakulta aktuálně akreditovala studijní obory Speciální pedagogika a Sociální pedagogika v bakalářském i magisterském gradu také v anglickém jazyce.

„Školy k inkluzi vykročit mohou, mají-li dobré vedení a kvalitní a motivované učitele.“

Co říkáte na to, že krajští zastupitelé v Ústí odmítli inkluzi? Opírají se o dopisy ředitelů základních a speciálních škol v Ústeckém kraji i o výzvu Asociace speciálních pedagogů (ASP ČR) z roku 2015, v níž se píše, že lehké mentální postižení výrazně omezuje rozumové schopnosti a většina žáků s takovým postižením se nemůže úspěšně vzdělávat v běžných třídách základních škol. Na učení se prý nebudou moci soustředit a ostatní spolužáky budou vyrušovat, čímž se sníží kvalita vzdělávání pro všechny.

Jakkoli mne takové rozhodnutí mrzí, nepovažuji jej za nikterak překvapivé. Vychází z tradiční stereotypní představy o tom, že děti, které spolu chodí do jedné třídy, musí realizovat neustále stejné činnosti, dosahovat stejných cílů a být hodnoceny podle stejného klíče. Ústecký kraj je dlouhodobě krajem, kde bylo poměrově nejvíce dětí posíláno do segmentu základních škol praktických a nelze jej považovat za vzor proinkluzivního přístupu. Nicméně, i v tomto kraji jsou skvělé školy dokazující, že uplatňovat tento princip možné je, a právě kraj by mohl na poli podpory úspěšnosti inkluze sehrát jednu z klíčových rolí, ať již podporou personálního zajištění a kvality práce školských poradenských zařízení, mnohem aktivnějším přístupem na poli snah o metodickou podporu škol v této oblasti, nebo ve formě vyšší podpory asistentů pedagoga, například po vzoru kraje Karlovarského. Věřím, že ve vznikajícím Krajském akčním plánu pro oblast vzdělávání je vůle a prostor pro nastartování pozitivních změn. Tedy, to zda se naplní výše uvedené „katastrofické“ scénáře z dílny ASP ČR, záleží tak trochu právě i na přístupu a míře aktivity kraje.

Od roku 2005 až do roku 2014 jste působil jako ředitel regionální pobočky Člověk v tísni v Bílině. V čem spočívala náplň Vaší práce?

Řídil jsem postupně až téměř dvacetičlenný tým poskytující široké spektrum sociálních služeb a intervencí. Naší primární cílovou skupinou byli lidé ohrožení sociálním vyloučením a jeho negativními důsledky. Realizovali jsme například terénní sociální práci, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, pracovní a dluhové poradenství nebo i klub pro rodiče s dětmi. Protože velkou část našeho týmu tvořili kolegové s pedagogickým vzděláním, velký akcent jsme kladli právě na aktivity podporující děti v této oblasti a významně jsme spolupracovali se školami. Provozovali jsme nízkoprahové kluby pro mladší i starší děti, specializovanou předškolní přípravu, program doučování, svépomocné dětské skupiny, ale iniciovali jsme například také tvorbu a přijetí zajímavého městského programu na prevenci záškoláctví. Všechny naše aktivity směřovaly k tomu, abychom motivovali naše klienty k převzetí aktivní odpovědnosti za svůj život, přesvědčili je, že změna je možná, a pokusili se společně vytvářet nový životní scénář. Aktivity pobočky v tomto rozsahu probíhají i v současnosti.

V Bílině jste také vyučoval na zdejší základní škole. Nasbíral jste i tam nějaké zkušenosti, které Vás vedly k podpoře inkluze?

Na základní škole Lidická v Bílině jsem působil celkem 13 let a měl jsem velké štěstí, že šlo o školu, která byla snad tím nejrozmanitějším možným vzdělávacím prostředím. Mohl jsem vyučovat jak v běžných třídách, tak ve třídách speciálních pro děti s lehkým mentálním postižením, podobně jako si vyzkoušet práci s individuálně integrovanými žáky. Mohu tedy porovnávat výhody i možná rizika těchto různých přístupů. Byli jsme jednou ze škol, která se hned v první vlně připojila k ověřování přípravných ročníků a mimo jiné naše škola vzdělávala také děti žadatelů o azyl z tehdejšího azylového zařízení v Červeném Újezdě u Bíliny. Měli jsme tak s kolegy obrovskou čest učit děti několika desítek různých národností. Přístup, který bychom dnes nazvali inkluzivním, tak byl pro její fungování v mnoha ohledech typický. I dnes její školní vzdělávací program nese název Duhová škola a jedním z jeho nejdůležitějších poselství je, že život je rozmanitý, lidé jsou rozmanití a je třeba se vzájemně respektovat a učit se spolu žít. Není překvapením, že tato škola je právě jednou z těch, které s námi často spolupracují v projektech. Moc si práce svých bývalých kolegů vážím a můžeme se tak pokoušet se vzájemně obohacovat i nadále.

Jaké negativní vlivy působí na žáka, který vyrůstá v sociálně vyloučené lokalitě?

Bohužel musím konstatovat, že takových vlivů je mnoho, jsou provázané a vzájemně se posilují. V nejobecnější rovině je možné je hledat v samotné lokalitě, kde se často nevyhovující bydlení v přeplněných bytech pojí s různými rizikovými jevy, jako jsou drogy, prostituce nebo lichva. Rodiny jsou často zasažené všemi negativními důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti, dluhy, rezignací na změnu. Děti také ve svém okolí zpravidla postrádají vzory adekvátního přístupu ke vzdělávání a rodiče mají jen omezené možnosti, jak je ve škole podpořit. K tomu můžeme přičíst i celkové nastavení českého vzdělávacího systému, kde je vztah mezi úspěchem ve škole a sociokulturním zázemím rodin dlouhodobě velmi silný. Šance, že v něm tyto děti neuspějí, je tak velmi významná.

Jak mu může škola v této nelehké životní situaci pomoci?

Školy jsou v této oblasti ve složité pozici a často mohou reagovat v podstatě jen na důsledky, nikoliv na příčiny této situace. Některé vyvíjejí maximální snahu, o některých to říci nelze. Samozřejmě mohou dětem nabídnout celou škálu podpůrných opatření, ale aby jejich snažení mělo šanci na úspěch, nesmí v něm zůstat samy. Cestu vidím v efektivní spolupráci s poskytovateli sociálních služeb, kteří mohou spolupracovat na změně situace rodiny, se subjekty poskytujícími doučování a další podpůrné aktivity. Podmínkou je také to, aby obce byly aktivní na poli sociálního bydlení, jiné subjekty na poli zaměstnávání a například policie na poli potírání kriminality v sociálně vyloučených lokalitách. Osobně bych se také přimlouval za změny v systému sociálních transferů tak, aby více směřovaly k zajištění potřeb dětí, byly efektivněji kontrolovatelné a motivační. I na tomto poli je například zkušenost z Velké Británie, kde je zajímavě kombinována intenzivní a provázaná pedagogická a sociální podpora dětí s jasným a vymahatelným důrazem na součinnost rodiny velmi inspirativní.

Na jakém projektu pracujete v současnosti?

V uplynulých měsících naše fakulta připravila velký inkluzivní projekt v rámci výzvy OP VVV nazvaný Škola pro všechny, v němž bychom chtěli opět pod taktovkou kolegy Zilchera navázat na zkušenosti nabyté v rámci projektu Cesta k inkluzi, ať již prostřednictvím výzkumných aktivit, přímou spoluprací se školami nebo prostřednictvím spolupráce s kolegy z Velké Británie a Finska. Je nám ctí, že našimi partnery v tomto projektu jsou také Univerzita Karlova v Praze, Masarykova Univerzita v Brně a společnost Člověk v tísni. Nyní jsme ve fázi, kdy s napětím očekáváme, zda bude projekt podpořen a zda začátkem nového školního roku budeme moci společně s kolegy z praxe pracovat na tom, aby se to pozitivní, co inkluze nabízí, stávalo postupně realitou.

Členové týmu
Projekty