preview-full-houzvicka
Václav Houžvička
Fakulta sociálně ekonomická
Doc. PhDr. Václav Houžvička, Ph.D., je sociolog a politolog. Patnáct let vedl výzkumný tým České pohraničí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, v roce 2009 přešel na ústeckou fakultu, kde momentálně působí jako vedoucí katedry práva a politologie FSE. V letech 1998–2004 byl členem Koordinační rady česko-německého diskusního fóra, v letech 2013 až 2016 zasedal ve Správní radě Česko-německého Fondu budoucnost. Jeho odbornou specializací jsou vedle public relations, politologie a komunikace zejména česko-německé vztahy.

V letech 2003–2005 jste prováděl šetření postoje obyvatel českého pohraničí (Liberec, Děčín, Ústí nad Labem, Teplice, Most, Chomutov, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb, Tachov, Klatovy, Domažlice, Prachatice) k Německu a sudetské otázce. Jak byste shrnul výsledky tohoto bádání? Mají Češi rádi Němce?

Vezmu to od konce. Zjednodušit vztah Čechů vůči Němcům na černobílou kategorii rád-nerad dost dobře nelze. Je třeba diferencovat názory jednotlivých sociálních skupin a vrstev, ale také politických a společenských elit.
Výsledky výzkumu potvrdily německý vliv na stav vědomí obyvatelstva pohraničních oblastí ČR. V této souvislosti bych rád upozornil, že souhrnný termín pohraničí zahrnuje množinu mnohdy dosti odlišných okrajových oblastí ČR. Rozdíl je například mezi konsolidovaným Domažlickem a stále problematickým Šluknovskem, příkladů bychom však nalezli mnohem více.
SRN byla respondenty opakovaně uváděna jako stát, s nímž by ČR měla mít úzkou ekonomickou, politickou a kulturní spolupráci. Takové postoje a názory převládaly u řadových respondentů, zatímco u příslušníků lokálních politických a kulturních elit (starostové, členové zastupitelstev, učitelé aj.) byli ještě výrazně optimističtější v očekávaných přínosech našeho vstupu do EU, k němuž došlo v roce 2004.
Cílem výzkumů bylo především zachytit nálady ve společnosti v přelomové vstupní fázi let 2003–2005. Výraznější odchylky byly patrné v reflexi sousedství Bavorska a Saska, ve prospěch prvního. Ačkoliv nejsou k dispozici novější data umožňující srovnání, lze předpokládat postupné pozitivnější vnímání sousedního Saska. Konkrétně mám na mysli fungující přeshraniční spolupráci na území národního parku Česko-Saské Švýcarsko, kde se propojují dopravní systémy ve prospěch turistického ruchu, běžný je vzájemný pohyb občanů obou států na sousedním území. Důležité je propojování dopravní silniční a železniční infrastruktury, osou spolupráce je rovněž řeka Labe. Z české strany však privatizace zle poškodila naši říční plavbu, která, ač vykazuje výrazné ekologické parametry, se dodnes z této destrukce nevzpamatovala.
Bezesporu se v česko-německých vztazích pozitivně projevil ústup historických konfliktních témat spojených s druhou světovou válkou (Mnichov, okupace, odsun) z veřejného prostoru, který komplikoval vzájemné vztahy v devadesátých letech, kdy obrazně řečeno, spolu se svobodou se po roce 1989 vrátila také konfliktní minulost.

Ve spolupráci s Univerzitou Ludwiga Maximiliana v Mnichově jste analyzoval historické mezníky v identitách regionu pohraničí SRN u Čechů a Němců. Jaké jsou podle Vás ty nejzásadnější?

Zkoumané území zahrnovalo celou oblast hranice mezi Českou republikou a Svobodným státem Bavorsko. Na české straně to byly někdejší okresy Cheb, Tachov, Domažlice, Klatovy a Prachatice, na straně německé okresy (Landkreise) Hof, Wunsiedel, Tirschenreuth, Neustadt a. d. Waldnaab, Schwandorf, Cham, Regen a Freiung-Grafenau.
Klíčovým tématem, na které se zaměřil náš výzkum, bylo nalezení historických mezníků vývoje identity obyvatel pohraničních regionů západních Čech. V této souvislosti jsme hledali odpověď na otázku, zda-li a s jakou intenzitou takto zformované identity ovlivňují způsob, jakým Češi vnímají Němce. Vycházeli jsme z poznatku, že identity představují výsledek sociální a kulturní praxe a jsou stejnou skutečností a součástí sociálního světa jako institucionalizované představy o uspořádání společnosti, například republiky, státu apod. Šlo o výzkum tzv. biografickou metodou, kdy základní poznatky nemají podobu dotazníkového šetření, ale vyhodnocení záznamů životních příběhů respondentů.
Stále je patrná diskontinuita osídlení na české straně hranice jako důsledek poválečného odsunu/vysídlení sudetských Němců a z toho plynoucí problémy v oblasti ekonomické, sociální i kulturní. Generalizování v tomto případě je však zavádějící, neboť například značná část obyvatel Domažlicka, Prachaticka a Klatovska představuje „potomky“ původní sídelní struktury. Odsun zde proběhl v omezené míře, nebo vůbec.
Na řadě míst někdejšího pohraničí se po roce 1989 začal rozvíjet turismus, což v důsledku příznivě ovlivňuje zaměstnanost a finanční situaci obcí a měst. Vzdor přeshraničnímu propojování do Bavorska a Rakouska však přetrvávají ekonomické důsledky okrajovosti území. Výrazná novinka otevřených hranic – každodenní dojížďka za prací do sousedního Bavorska – se po prvotním nadšení z devadesátých let uplatňuje v omezené míře.
V životních příbězích respondentů se významně odrážely historické okolnosti, historická data, symbolizující zlomy novodobých dějin. Interpretace let 1918 (vznik Československa), 1938 (Mnichovská dohoda a odtržení pohraničních oblastí ČSR ve prospěch Německa), 1948 (uchopení moci KSČ), 1968 (invaze armád Varšavské smlouvy) či 1989 (obnovení demokracie) může být sporná, ale je zřejmá relevance těchto historických přelomů/mezníků pro národní dějiny a identitu, včetně identity regionální. Ale také ve vztahu k sousednímu Německu. Česko-německý vztah představuje v aktuálních souvislostech problém integrace národních identit v procesu evropského propojování.
Pro formování regionální identity je nejvlivnější dimenze „žitého prostoru“ (prostor praxe), tedy prostředí, v němž se lidé pohybují. Na základě výsledků výzkumu jsme zformulovali tři typy regionální identity:
1. základní, kterou charakterizuje  nedostatečné/náhodné zdůvodnění přesídlení, typické pro nižší sociální vrstvy, doplněné               očekáváním sociálního vzestupu v novém bydlišti;
2. vědomé ztotožnění  s daným územím – dobrá znalost lokality a širšího regionu;
3. vztah patriotismu představující silnou vazbu k regionu projevující se občanskou aktivitou a účastí na veřejném životě.

Podle názoru odborníků utrpěly nejvíce hraničním režimem právě okresy západočeského pohraničí, tedy vesměs území, kde probíhal náš výzkum: Chebsko, Karlovarsko, Tachovsko, Prachaticko a Českokrumlovsko. Právě toto území nejvíce postihla likvidace části sídelní struktury v rámci vojenských opatření na „železné oponě“, rozmístění vojenských útvarů i aktivity bezpečnostních složek komunistické moci. Zemědělské hospodaření bylo výhradně v rukách státních statků a tzv. vojenských újezdů, jejichž ekonomická životaschopnost byla mizivá a fungovala pouze díky toku masivních státních dotací. Toto se potvrdilo okamžitě po pádu státem řízeného přerozdělovaní finančních zdrojů (státní dirigismus) po roce 1989.
Železná opona jako symbol studené války se dostala do časového souběhu s osidlováním vyprázdněného pohraničí – bezpečnostní režim pohraničního pásma a likvidace soukromého hospodaření omezily aktivity obyvatel a negativně formovaly prostředí „koncového“ území, jež posilovalo záměrné omezování dopravní infrastruktury v oblasti možného válečného konfliktu.
Problémem osidlovacích procesů byla výrazná nesourodost osídlenců, z nichž mnozí si z původního prostředí přinášeli zcela odlišný životní styl, zvyklosti i vzorce chování. S tímto problémem se potkávali například učitelé ve školách. Například v obcích Obora Výšina na Tachovsku se usadili reemigranti slovenského původu z Rumunska. Všechny děti ve věku 6 až 15 let v Rumunsku slovenskou školu neměly a do rumunské chodit nechtěly. Děti neměly základní sumu znalostí, na které by učitel mohl navázat.
Teprve v polovině šedesátých let 20. století začala éra takzvaného chalupářství, pořizování venkovských rekreačních sídel, které pomohlo v prostředí pohraničních oblastí zachránit část zástavby (domy a selská stavení). Z hlediska záchrany původní sídelní struktury však tato vlna zájmu přišla pozdě, protože buď zchátraly nebo byly záměrně destruovány desítky vesnic, osad a samot, zejména v pohraničním pásmu od Chebu až na  Prachaticko.
Poválečnou, téměř úplnou výměnou, obyvatelstva zcela zanikl efekt dvojjazyčnosti, který v minulosti vytvářel pozitivní sociální spojnici mezi českým a německým prostředím po obou stranách hranice. Narušila se homogenita národnostní struktury, došlo k fázovému zpoždění procesu modernizace pohraničního společenství s důsledky pro životní styl i dynamiku tvorby sociálního kapitálu. Toto zpoždění se naplno projevilo po pádu železné opony v roce 1989 a otevření hranic, které zastihlo českou společnost zcela nepřipravenou absorbovat „kulturní šok“, náraz setkání s otevřenou a prosperující společností Spolkové republiky Německo, jmenovitě Bavorska. Vzdor tomu, část respondentů/narátorů vyjadřovala sympatie k bavorskému „životnímu stylu“ a měla tendenci vydělovat Bavory z obrazu Němců. Obraz bodrého Bavoráka, který má rád dobré jídlo, pití a životní pohodu, je zřejmě Čechům blízký, nicméně rozdíly v životní úrovni tyto úvahy v reálném životě korigují.

Neschopnost či neochotu Evropské komise řešit uprchlickou krizi s využitím znění Schengenské smlouvy považuji za fatální selhání politických elit usilujících o integraci Evropy. Je zřejmé, že nejde již pouze o uprchlíky, ale o další podobu a směřování Evropské unie.

Jaké jsou v dnešní době faktory ovlivňující kvalitu česko-německých vztahů?

Dynamiku přeshraničního propojování umožňují, ale také limitují tři klíčové faktory: jazyková kompetence, odlišné mentality a ekonomická výkonnost. Největší bariéry ve vytváření vztahových přeshraničních sítí a navazování bližší spolupráce na úrovni příhraničních okresů patrně tkví v nedostatečné znalosti/kompetenci jazyka sousedů. Na významnosti tohoto faktoru se prakticky shodli na obou stranách hranice jak představitelé měst a obcí, ale také reprezentanti kulturních a sportovních institucí. Tento deficit sociálního kapitálu (kam jazykové znalosti patří) rovněž častěji pociťují představitelé německých malých a středních firem a škol, na české straně pak nevládních organizací.
Mezi negativními faktory ovlivňující kvalitu česko-německé spolupráce uváděli obyvatelé českého pohraničí nejčastěji rozdíly v životní úrovni, odlišně výkonné ekonomiky a konfliktní minulost. Tento názor zastávalo více než šest lidí z deseti. Přibližně polovina veřejnosti v příhraničí se domnívala, že spolupráci komplikují vzájemné předsudky a rozdíly v národních povahách. Třetina občanů v pohraničí se přiklonila k názoru, že spolupráci znesnadňují rozdílný jazyk a odlišné zájmy obou států.

A co studenti a jejich vztah k Německu, je lepší než před dvaceti lety?

Nemám k dispozici sociologický výzkum tematicky soustředěný na postoje studentů k Německu. Pouze na základě vlastní zkušenosti mohu uvést, že se nesetkávám s masívními předsudky nebo odmítáním ze strany mladých lidí. Základním problémem zůstává dlouhodobě jakási odtažitost vůči německému jazyku. Na rozdíl od angličtiny, která se těší dlouhodobému zájmu studentů. Z toho plyne například menší zájem o studijní pobyty na německých vysokých školách, které nabízejí velmi dobré podmínky a otevírají cestu k zajímavým profesím. Lékaři již tuto šanci pochopili, naši studenti ještě váhají…

Položím Vám otázku, jejíž obsah odkazuje i na název jedné z Vašich publikací: Je česká společnost zatížena minulostí v podobě nezvládnutých předsudků a mýtů?

Přestože jak ČR, tak SRN jsou členy Evropské unie a NATO a sdílejí principy pluralitní demokracie a občanské společnosti, zůstává historická paměť součástí odlišných národních identit. V konečném výsledku je pro partnerskou stranu často obtížné pochopit a odhadnout sousedovy problémy a kroky vedoucí k jejich řešení, což je konec konců též důsledkem odlišné historické zkušenosti národního společenství.
Formování vícenásobné identity zahrnující evropský kontext integračních procesů na občanské úrovni postupuje jen pomalu a v případě hlubších společenských problémů není vyloučen ani zpětný pohyb k posílené národní pozice, což koneckonců není česká specialita. V souvislosti s aktuálními problémy EU dochází k oživení nacionálních postojů ve Francii, Nizozemsku, Rakousku a dalších zemích. Dlouhodobě viz například hluboká etnická distance mezi Vlámy a Valony, jež vede desítky let k úvahám o rozdělení belgického státu.
Jakkoliv integrační procesy výrazně zmírňují intenzitu etnických problémů i frekvenci interetnických konfliktů, nelze spoléhat na automaticky přímočarý pohyb k bezkonfliktnímu stavu. Zřídka se stává, že občan vnímá problém etnicity v rámci širšího nadnárodního prostoru. Zcela logicky vidí situaci na úrovni vlastní společenské pozice. Společenské elity by si to měly rychle uvědomit a přestat „lid“ mentorovat z pozice nadřazené intelektuální pýchy.
Lze souhlasit, že vědomí české společnosti je „přehistorizované“ v tom smyslu, že představa kontinuálně sdílené historické zkušenosti sehrála důležitou roli při formování novodobého politického národa, podílela se na získání a udržení státnosti, která v českém případě zdaleka nebyla samozřejmostí. Historie je uložena v základech moderní české společnosti a ve zlomových okamžicích společenského vývoje se „vrací do hry“.
Historická paměť a odlišná etnická identita zůstávají rizikovým faktorem česko-německých vztahů. Historická traumata u přicházejících generací již zdaleka nejsou vnímána tak intenzivně, pokud vůbec, neboť jsou převrstvena velkými tématy globalizace, finanční krize, terorismu, změny klimatu, migrace či evropské integrace. Že je třeba počítat v kontextu střední a východní Evropy (jehož významnou součástí je ČR), o tom čas od času svědčí polsko-německý diskurs. V reakci na ekonomické a politické problémy Evropy se objevují populistická hnutí odvolávající se na etnické kořeny minulosti, což vždy hrozí probuzením dávných nacionalistických emocí. Takže obezřetnost je na místě. Slovy historika K. Bartoška: „Žijeme ve dvojích dějinách – v těch, které se nám zdají, a těch, které skutečně byly. Obojí působí na naši současnost i na naše pokusy o tvorbu budoucnosti.“

Jak vlastně vnímáte uprchlickou krizi? Vyvolalo ji podle Vás právě Německo v čele s kancléřkou A. Merkelovou, anebo si za ni můžeme takříkajíc všichni sami?

Na hrozící nebezpečí uprchlické vlny ze států blízkého a středního Východu, případně Afriky, upozorňují odborníci politiky již dlouhá léta. Situace se zdramatizovala poté, co došlo ke zhroucení režimů v Libyi, Egyptě, Iráku, Sýrii a v dalších zemích. Radikalizuje se určitá část vyznavačů islámu, narůstá počet teroristických útoků v západní Evropě. Toto jsou bezprostřední příčiny uprchlické krize, kterou Německo nezpůsobilo.

Co však výrazně zkomplikovalo Evropanům situaci, byl „vítací“ signál kancléřky A. Merkelové (ať již úmyslný nebo náhodný), po němž zamířily statisíce uprchlíků do Německa jako země zaslíbené. Jednostranný německý postup má podíl na porušení funkčního principu formulovaného Schengenskou smlouvou, že současně s otevřením vnitřních hranic smluvních států je třeba posílit kontrolu na obvodu schengenského prostoru. Stát či společenství států, který není schopen kontrolovat vlastní hranici, se mimo jiné zpronevěřuje svému základnímu úkolu – chránit bezpečnost občanů.
Neschopnost či neochotu Evropské komise řešit uprchlickou krizi s využitím znění Schengenské smlouvy považuji za fatální selhání politických elit usilujících o integraci Evropy. Je zřejmé, že nejde již pouze o uprchlíky, ale o další podobu a směřování Evropské unie.

Jak se díváte na problematiku sudetských Němců? Dají se některé z aspektů odsunu německých obyvatel spatřovat v samotném Ústí a jeho ne příliš vzhledném stavu?

Sudetoněmecké krajanské sdružení reprezentující organizace Němců odsunutých z ČSR po skončení druhé světové války si vstřícnost československé politiky po pádu železné opony v roce 1989 vysvětlilo jako signál k uplatnění nároků, které z vnitropolitických důvodů (nemalý voličský potenciál vysídlenců, zejména v Bavorsku a Hesensku) rezonovaly v programových postojích CDU a především CSU. Zejména to byl požadavek finančních náhrad za německé majetky, které byly konfiskovány v Československu jako záloha na očekávané německé náhrady válečných škod, k nimž mělo dojít v rámci očekávaného jednání Spojenců s poraženým Německem o mírové smlouvě. Rychlý rozpad spojenecké koalice a vznik studené války znamenal konec tohoto procesu.

Nová kapitola česko-německých vztahů, která skýtala po roce 1989 šance na nový začátek a vzájemnou vstřícnost, se otevřela právě v okamžiku, kdy byl volební význam sudetoněmecké komunity v Bavorsku na vzestupu a sehrával významnou roli ve složení elektorátu koaličních stran CDU/CSU. Sudetoněmecké krajanské sdružení využilo tuto situaci a vnášelo svými mediálními vystoupeními (jak v SRN, tak mnohem intenzivněji v ČR) konfliktní tóny, které odporovaly euforické atmosféře volnosti a vzájemnosti, jež charakterizovala první období po pádu komunistického režimu.
Sudetská otázka se uplatnila jako antagonizující prvek jinak dobrých sousedských vztahů ČR/SRN. V důsledku toho nebyla využita příležitost ojedinělého časového momentu „historického okna“, kdy bylo možno vzájemnými gesty zmírnit či odstranit konfliktní potenciál v česko-německých vztazích. Jedno takové gesto nabídl prezident V. Havel kancléři H. Kohlovi v roce 1995, který je ignoroval. O dalším gestu vůči skupině odsunutých jsme jednali v Koordinační radě česko-německého diskusního fóra v letech 1999–2000, ale návrh ztroskotal na radikalismu části vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, zčásti též na odmítavém stanovisku některých českých politických stran.
Sociologické výzkumy potvrzovaly, že navzdory desítkám let propagandy vnímali Češi Německo jako žádoucího partnera, a rozsáhlá podpora české společnosti pro německé sjednocení byla v této souvislosti ojedinělá dokonce v evropském kontextu.
Pokud jde o podobu města Ústí nad Labem, nemyslím, že je až tak tragická. Zejména městský střed se díky výstavbě OC Forum poněkud přiblížil představě městského centra. Za zdařilou považuji rovněž dostavbu hlavního nádraží.
Ani výměnu obyvatelstva nepovažuji za přímý důsledek ústeckých problémů. Problém, který patrně nelze odstranit, je, že historicky vzato nemělo Ústí architektonicky cenné historické jádro (ve srovnání například s Litoměřicemi). Navíc na konci druhé světové války padla značná část středu města za oběť dvěma ničivým náletům. Poválečná obnova města nespočívala v dostavbě a obnově poškozených budov (jak se dělo například v Německu), ale v mohutných demolicích. Na ně navázaly další demolice v osmdesátých letech, které měly otevřít prostor novostavbám… Můžete přidat problém průmyslového města procházejícího procesem deindustrializace, aby bylo zřejmé, že Ústí bude hledat novou tvář ještě léta. Přes všechny výhrady je to však funkční metropole severu, která ovšem potřebuje zdatné vedení a vizi hodnou následování.

Na jakém průzkumu jste pracoval v posledních letech a jaká další šetření chystáte do let dalších?

Terénní výzkumy již přenechávám mladším kolegům. Navíc je patrné, že česko-německý diskurs se přesouvá do jiných rámců a souvislostí, v návaznosti na  proměnu nosných aktuálních  témat, jak je zmiňuji vpředu. Koho by před patnácti, či dokonce deseti lety napadlo, že se bude propojovat česká a německá politická scéna, například prostřednictvím Alternativy pro Německo.

Jak vnímáte význam a roli česko-německé deklarace pro vzájemné vztahy?

S odstupem téměř dvaceti let lze říci, že Česko‑německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsaná 21. ledna 1997, splnila svoji roli. Význam společného dokumentu nespočíval výhradně v naplnění představ každé strany, ale ve schopnosti dosáhnout konsenzu. Zejména v tom smyslu, že prostřednictvím kompromisních formulací pomohla otupit ostří česko‑(sudeto)německého sporu o nedávné dějiny. Tedy především šlo o interpretaci poválečného odsunu (slovy Deklarace: „nuceného vysídlení“) německy mluvících obyvatel někdejšího Československa.
Bylo zřejmé, že v nové geopolitické situaci, kterou vytvořil ve střední Evropě pád sovětského bloku a posléze i rozpad Sovětského svazu, musí Česká republika reflektovat nové alianční ukotvení představované ve vojenské oblasti NATO a Evropskou unií v politickoekonomické dimenzi. Vstoupit do obou organizací bylo možné pouze s podmínkou urovnaných vztahů se Spolkovou republikou Německo. V tomto smyslu sehrála Deklarace, přes všechny kompromisní formulace, klíčovou roli. Evropeizovat česko‑německé vztahy znamenalo zbavit je konfrontačního charakteru, což se stalo, a na obou stranách se podařilo zabránit hrozící explozi požadavků a emocí.
Na základě osobních zkušeností s různými smiřovacími iniciativami považuji tento postup za jediné schůdné a funkční řešení sporů v česko-německých vztazích. Některé základní rozpory nesprovodí ze světa žádné magické slovní formule. Za stavu, kdy ani jedna strana nemůže (z právního hlediska) nebo nechce (z politických důvodů) opustit vlastní stanovisko, představuje jediné východisko respektování této situace jako výchozího definičního rámce další spolupráce. Zkušenosti česko-německé spolupráce na místní a regionální úrovni naznačují, že tento pragmatický přístup představuje funkční variantu.
Přínos deklarace:
1.    byla odblokována cesta k odškodnění obětem nacistického násilí (včetně obětí holocaustu);
2.    byl zřízen Česko-německý fond budoucnosti, z jehož prostředků byla podpořena v podeklaračním období řada projektů obnovy kulturní krajiny v někdejších oblastech německého osídlení českých zemí, byly vydány publikace prohlubující poznání kulturních, sociálních a historiografických souvislostí česko-německých vztahů, podpořena výměna mládeže a studentů atd.;
3.  k volnému projednání sporných otázek byla ustavena Koordinační rada česko-německého diskusního fóra, (která moje představy naplnila jen zčásti);
4.    v neposlední řadě obě strany konstatovaly, že rozdílnost právních názorů obou stran je faktem, s nímž se dát žít a rozvíjet spolupráci, což ve výsledku zmírnilo a kultivovalo debatu ve veřejném prostoru a etablovalo pragmatické základy směřující ke kooperativnímu pojetí vzájemných vztahů ČR/SRN.

Zasahovala někdy do vzájemných vztahů EU, respektive Evropská komise? Jak?

Evropská unie hrála v průběhu jednání o znění Deklarace roli “aktivního pozorovatele v pozadí“, který v podstatě vyčkával, jak tato bilaterální diplomatická operace dopadne. Do jednání evropské orgány nijak nevstupovaly, ale nepochybně svoji roli sehrál fakt, že již v roce 1996 písemně vyjádřily státy/signatáři Postupimské konference (včetně vlády Spojených států) svá stanoviska v tom smyslu, že v plném rozsahu potvrzují znění článku XIII postupimského protokolu o vysídlení skupin etnických Němců ze střední Evropy. Současně bylo řečeno, že mocnosti nehodlají do dvoustranných jednání SRN a ČR vstupovat. Postoj EU signalizoval, že si problém musíme vyřešit sami, mj. jako jednu z podmínek vstupu ČR do Evropské unie.  To se také stalo právě v podobě česko-německé Deklarace podepsané V. Klausem a H. Kohlem v lednu 1997.

Můžete charakterizovat kvalitu aktuálních vztahů Čechů a Němců?

Kvalita je proměnlivý a elastický pojem, který se opravdu hodí spíše pro označení užitné hodnoty výrobků, než na vztahy mezi dvěma státy. Považuji za úspěch, že lidé a instituce po obou stranách česko‑německé hranice spolupracují, že někdejší krajané navštěvují místa svých někdejších domovů. Spolupráce škol, kulturních institucí, církví aj. je rovněž intenzivní, v podstatě limitována především jazykovou bariérou a finančními zdroji.
Ekonomická spolupráce s Německem je pro českou ekonomiku životně důležitá, což je pochopitelné, ale míru této závislosti bychom měli postupně zmenšovat. Nikoliv ve smyslu překonané autarkie, která není v globalizovaném světě možná, ale ve smyslu diverzifikace hospodářských partnerů, která poskytuje méně závislosti a větší manévrovací prostor. Je třeba říci, že formálně jsou si oba státy rovny, ale fakticky přetrvává stav asymetrie, kterou produkují dvě odlišná ekonomická a kulturní prostředí. V tomto smyslu je hledání vyšší kvality vztahů během na dlouhou trať. Delší, než jsem se před lety poněkud naivně domníval…

Publikace a odkazy:
Czechs and Germans, Karolinum 2016
Česko-saské vztahy v proměnách času, Thelem 2013
Kooperační vztahy v  nové Evropské unii, Libri 2013
Odsun Němců z Československa 65 let poté, CDK 2013
Rozhovor ve Zpravodaji UJEP 7-8/2013

http://choiceconnect.org/webclipping/197081/f1daqni13ko-5-0ye543wonk54k9i3morpo83xws9-r10pnbif

Členové týmu
Projekty