Richard_Pokorný
Richard Pokorný
Fakulta životního prostředí
Ing. Richard Pokorný, DiS., je český paleontolog, speleolog, cestovatel a popularizátor vědy. Od roku 2004 pracuje na Fakultě životního prostředí UJEP jako asistent, později jako odborný asistent, v roce 2015 vykonával na přechodnou dobu funkci proděkana pro studium. V roce 2006 vedl expedici Baobab 2006 věnující se studiu živé i neživé přírody středního a severozápadního Madagaskaru. Tato výprava drží neoficiální český rekord jakožto nejpočetnější a zároveň s průměrem 22,6 let nejmladší tým, který kdy Madagaskar navštívil. Vedle zahraničních výzkumů se věnuje také speleologickému průzkumu regionů České republiky, které dosud stály na okraji zájmu jeskyňářů.

Navštívil jste řadu zajímavých lokalit ve světě, jmenujme například Island, Faerské ostrovy či Madagaskar. Jednoduchá otázka – co jste ve zmíněných zemích dělal?

Jsem geolog, takže jsem se tam věnoval neživé přírodě. Povídání o mých zahraničních aktivitách by bylo asi na dlouho, ale zkusím to ve zkratce: mám toulavé boty, a protože mě nebaví ležet někde na pláži u moře, místo plavek si balím do batohu geologické kladívko. Zároveň mě láká objevování nových věcí, a tak jezdím tam, kde je ještě možné přispět nějakým střípkem do mozaiky geologického poznání. Diky tomu jsem mohl strávit nějaký čas na arktické základně Kodaňské univerzity na ostrově Disko v západním Grónsku či jsem vedl expedici mladých českých vědců na Madagaskaru.

Na kolena mě dostala návštěva 219 metrů hluboké sopečné kaldery Thrihnukagigur na Islandu, kam jsem se v roce 2012 podíval jako první Čech a jeden ze stovky návštěvníků vůbec.

Dlouhodobě se věnujete studiu fosilních společenstev v Arktidě a Subarktidě. Můžete nastínit, o co jde?

Když se to pokusím vysvětlit českým opisem, jde o to, že mě zajímá, jak v minulosti vypadala příroda v Arktidě severní polokoule. Nestačí mi jen holý fakt, že tu či onde najdu nějakou fosilii, ale na základě komplexu faktů zjištěných v terénu i následně v laboratoři chci poznat tehdejší paleoekosystém.
Modelový příklad: na Faerských ostrovech jsem našel tenké, klikaté a vodorovné stopy a také zvláštní přímočaré vystouplé struktury. Tyto fosilie se nacházely v sytě červeném, středně zrnitém pískovci, který obsahoval zrnka vulkanického skla. V sedimentu se zároveň nacházely fragmenty uhelné hmoty. V nadloží pak spočívala vrstva lávy s výraznými válcovitými dutinami. Z těchto informací jsem mohl vyčíst,  že v období starších třetihor se dané území nacházelo na souši a krajina představovala pestrou mozaiku s aktivními sopkami, vodními toky, jezery a záplavovými planinami, kde rostla stromová vegetace a žili zde četní bezobratlí živočichové. Mimochodem, zároveň jde o první fosilní doklad přítomnosti živočichů na celém souostroví, dosud zde byly známy jen zkameněliny rostlin. No a tyto informace jsme s kolegy zveřejnili v odborném článku, který vyšel v časopise Dánské geologické společnosti.

Které další země byste rád navštívil?

Už návštěvou Grónska jsem si splnil jeden velký sen. Ale spousta jich ještě zbývá. Například mne láká ještě vyšší sever, konkrétně Špicberky. Dokonce tu funguje i výzkumná stanice jedné české univerzity, problém však je v bezpečnosti. Moc daleko od pravdy není tvrzení, že zde žije víc polárních medvědů než lidí a výzkumníci se smí pohybovat jen se střelnou zbraní, případně s ozbrojeným průvodcem. Takže nejdřív si musím osvojit práci s kulovnicí a pak se uvidí…

Jaký nejsilnější zážitek spojený s přírodními krásami si pamatujete?

To se těžko vybírá. Velmi emotivní bylo, když jsem se rozhodl s islandskými kolegy navštívit jeden opuštěný uhelný důl v severozápadní části Islandu a zjistil jsem, že dostat se k němu znamená putovat půl dne ovčí stezkou pod vrcholkem cca 350 m vysokého útesu. V podzemí se cítím jako doma, ale výšky zrovna nemusím a tady mi bylo docela všelijak. Na kolena mě na Islandu také dostala návštěva 219 metrů hluboké sopečné kaldery Thrihnukagigur, kam jsem se v roce 2012 podíval jako první Čech a jeden ze stovky návštěvníků vůbec. Tady, na dně obrovské dutiny, kam by se vešla téměř i celá Eiffelova věž, si rázem člověk uvědomí, jak je oproti přírodě malý a nevýznamný.

Popsal jste pro vědu nové druhy fosilních stop. Jak si takovou stopu lze představit? Co obnáší popsat úplně nový, pro vědu neznámý, druh?

Fosilní stopa, jinak také ichnofosilie, je doklad jakéhokoli životního projevu živočichů či rostlin, který se dochoval v podobě zkameněliny. Takže to jsou různá fosilní doupata, zkamenělé stopy po lezení, páření, boji a další. Veřejnost asi zná fosilní stopy velkých plazů, zejména dinosaurů, mne však zajímají vzhledově sice mnohem fádnější. Pro pochopení paleoekosystémových vztahů jsou stejně důležité stopy i malých, bezobratlých živočichů.
A ke druhé části otázky. Popsat pro vědu nový druh fosilie je otázka trpělivosti a velké dávky štěstí. Například biologové to mají lehčí. S trochou nadsázky lze říci, že stačí vzít smýkací síť či sklepávadlo, vydat se do tropického pralesa a za pár hodin mají desítky dosud neznámých druhů brouků. Já jsem už od svých gymnaziálních let pracoval v České křídové tabuli a v tamních opukách a pískovcích se mi za tu dobu podařilo najít jen jedinou stopu, která byla pro vědu dosud nepopsaná. V Arktidě působím teprve pátým rokem a publikovaných, či v tisku, je již celkem šest nových druhů, včetně dvou nových rodů.
Nálezem něčeho dosud neznámého však celý proces etablování nového druhu nekončí, ale teprve začíná. Je totiž potřeba oznámit tento nález formou odborného článku, ve kterém je nutné onu novinku nejen detailně popsat (tzv. diagnóza), ale i náležitě zdůvodnit, že opravdu jde o něco nového, tedy vyhledat v literatuře druhy podobné, již dříve popsané, a upozornit na rozdíly. Po napsání článku a odeslání do redakce jej dostanou do ruky oponenti a teprve po jejich „požehnání“ smí jít článek do tisku a nový druh se stává platným. To může trvat i několik let. Satisfakcí pro autora však je, že je jeho právem nový druh pojmenovat téměř libovolně, takže jednu stopu jsem například pojmenoval Sedilichnus smiley na základě toho, že mi připomíná smajlík.

Na čem v současnosti pracujete?

Zpravidla mívám rozpracovaných víc projektů najednou, všechny se však točí kolem Arktidy. Například už čtyři roky mne „trápí“ jedna lokalita na východě Islandu. Zde jsem ve zcela neobvyklém typu horniny našel naprosto neznámé fosilní stopy. Pro daný region chybí podrobné geologické mapy, podobné nálezy tam nikdo dosud neučinil, takže si trochu připadám jako Joachim Barrande, když přijel do Čech a našel svého prvního trilobita. Nevěděl, co je to za zvíře, jak je staré, kde žilo, zkrátka držel v ruce první dílek skládačky…

Zároveň sbírám podklady pro plánovanou knížku o historii těžby uhlí na Islandu a Faerských ostrovech během 1. a 2. sv. války. To je ale běh na dlouhou trať, zatím mám jen nasbírané vzorky a hotovou část analýz, k vlastnímu psaní jsem se ještě nedostal.

Zabýváte se také tématem ústeckých jeskyní. Do které z nich byste případné zájemce pozval?

Na to je těžká odpověď. V Ústeckém kraji se nachází několik stovek jeskyní, ale pro běžný turismus moc vhodné nejsou. Jeskyně ve vulkanických horninách, zejm. čedičích a znělcích, jsou docela krátké – jejich délka málokdy přesáhne 10 m, jeskyně v pískovcích jsou naopak velmi dlouhé, ale bohužel většinou hodně obtížně průchodné či lépe řečeno průlezné.
Několik příkladů bych snad ale přece jen zmínit mohl. Nedaleko Ústí nad Labem se nachází Loupežnická jeskyně, téměř 130 m dlouhá trhlina ve skalním masivu. Jde o nejdelší jeskyni v regionu. Zajímavá je také Velká jeskyně skřítků nedaleko Děčína, v níž jsme před několika lety našli velkou vzácnost, tzv. kořenové stalagmity. A za návštěvu také stojí Jeskyně na Radobýlu, nad jejímž stropem se nachází sprašová výplň s bohatou fosilní faunou z období poslední doby ledové.

V dnešní virtuální době se však mnoho lidí spokojí s prohlídkou úchvatné přírody prostřednictvím svých počítačů a mobilů. V čem tkví krása reálného poznání?

Aplikace typu Google Earth, StreetView apod. jsou sice užitečné, ale skutečnosti, že jedete dva dny černou chladnou pouští v islandském vnitrozemí, kde nepotkáte ani rostlinku a nejbližší člověk je možná 100 km daleko, či se spouštíte do dosud neznámé jeskyně, kam před vámi možná ještě nikdy nikdo nevkročil, se žádný počítač nevyrovná.

A na závěr jeden Váš velký sen – mít na Islandu univerzitní výzkumnou stanici. Myslíte, že je to nereálné?

Masarykova univerzita Brno má základnu v Antarktidě, Jihočeská univerzita na Špicberkách, tak proč ne i UJEP?

Členové týmu
Projekty