Radek Fridrich
Pedagogická fakulta
Mgr. Radek Fridrich je básník, překladatel a pedagog. Vystudoval ústeckou Pedagogickou fakultu obor Český jazyk a literatura a německý jazyk. Dnes působí jako vysokoškolský učitel na katedře bohemistiky zmíněné fakulty. Věnuje se rovněž výtvarnému umění. Ve své tvorbě akcentuje oblast severních Čech a německé vlivy v bývalých Sudetech. Radek Fridrich má na kontě několik básnických děl, za sbírku Krooa krooa získal v roce 2012 Magnesii Literu za poezii. Jeho tvorba vyšla také v angličtině či polštině.

Při čtení Vašeho životopisu jsem narazil na to, že jste tzv. výtvarný autodidakt. Můžete vysvětlit, o co jde?

Výtvarný autodidakt znamená samouk, nikdy jsem žádnou výtvarnou školu nestudoval, malovat vůbec neumím, ale zhruba od dvaceti let lepím koláže a vytvářím frotáže, které pak kombinuji s písmem. Často se pak stane, že je má sbírka doprovázená právě takovými drobnými ilustracemi.

Obecný recept, jak napsat dobrou báseň? Neexistuje. A kdyby existoval, tak ho okamžitě zničím.

Učíte na střední škole, ale rovněž na pedagogické fakultě ústecké univerzity. Můžete popsat, jak vlastně dnešní pedagog přiměje dvacetileté studenty, aby se o probíranou látku, konkrétně o knihy a poezii, začali více zajímat?

Na to neexistuje žádný univerzální model. Myslím si, že je však možné studenty upoutat vlastním nasazením, tím, že literatuře věříte, že ji milujete, že jí žijete. S poezií je to však daleko horší, vyžaduje aktivnějšího čtenáře, který chce jít za text, a to je již pro recipienta velká námaha. To se však bavíme pouze o školním prostředí, jež té aktivní literatuře moc nesvědčí. Často recituji na festivalech, v čajovnách, v klubech i v parcích, a zde jsou diváci, takže si myslím, ačkoliv jsme u menšinového žánru, že poezie bude mít stále své publikum.

Jaké zaručené metody ve výuce používáte?

Jsem dost spontánní člověk, takže nemám příliš zaručené metody. Nicméně se mi již léta vyplácí se studenty diskutovat nad texty a pracovat s handouty. Podstatná je také neustálá aktualizace, případně srovnání s filmovým zpracováním.

Existuje nějaký obecný recept, jak napsat dobrou báseň?

Neexistuje, a kdyby existoval, tak ho okamžitě zničím.

Jaké ingredience používáte při psaní básní Vy?

Používám tzv. mentální scany, tzn. že často a dlouho se ve mně utvářejí obrazy, vjemy a vůně, které jsou impulzem k básni. Pak se rozhodnu, zda je báseň dobrá či nikoliv. Další metodou pro vznik epických textů jsou inspirace z krajiny – např. zápis z náhrobních desek, letopočet na ostění domů, mordýřská historka, zápis v kronice či dávná fotografie.

V roce 2008 vyšla Vaše kniha Modroret obsahující téměř stovku pověstí z Děčína. Věříte některým z těch příběhů?

Není důležité, čemu věřím, důležitější je, čemu věřili lidé z přelomu 19. a 20. století, když se tyto pověsti ústně předávaly a pak fixovaly graficky. Co mě na řadě příběhů fascinuje, je možnost propojení dvou světů (lidského a pohádkového), který fungoval a vytvářel nějaké magické napětí, a dále, že krajina Labských pískovců nebyla chápana vůbec romanticky, ale jako každodenní boj o chleba. A kterým příběhům nejvíc věřím_ No, přeci těm, které jsem si sám vymyslel.

V roce 2012 jste získal Cenu Magnesie Litery za svou sbírku poezie Krooa krooa. Co pro Vás bylo inspirací při psaní tohoto díla?

Při putování Tiskými stěnami jsem objevil zcela obyčejnou ceduli s popisem krkavce, kde bylo napsáno, že můžeme slyšet jeho krooa krooa kdesi nad skalami. Název byl tedy nalezen, teprve o dva roky jsem se dozvěděl, že tuto ceduli vytvořil můj kamarád a velký ochranář Karel Stein z Děčína. Pak trvalo sedm let, kdy jsem do skal jezdil, nasával atmosféru místa a celou sbírku napsal.

Vaše díla jsou ovlivněna sudetskou minulostí. Jak se podle Vás tato historická zkušenost projevuje v dnešní době, konkrétně v Ústí?

V posledních letech velice hojně, Činoherák dělá festival Sudety, řada divadelních her se k tématu vyjadřovala, lidé na severu začali po revoluci v roce 1989 objevovat další identitu svých měst. Skvělé je, když je to bez nánosu politických proklamací a levných frází.

Nevytrácí se podle Vás poezie z dnešní „zrychlené“ společnosti?

Otázkou je, co slovem poezie chceme vyjádřit. Jedná-li se o báseň, tak se zdá být zbytečná, nadbytečná, mimo hru, ale o to naléhavěji může pak o své době svědčit, když bude stát mimo hlavní proud. Poezie ale pro mě znamená životní nastavení, jsem v podstatě v poezii pořád, protože v ní myslím.

Foto: Eli Lori

Členové týmu
Projekty