vesely
Martin Veselý
Filozofická fakulta

Doc. Mgr. Martin Veselý, Ph.D., vedoucí katedry historie, se do povědomí odborné tuzemské, ale i světové veřejnosti neodmyslitelně vepsal svým projektem Broken Wings (Zlomená křídla). Jde o výstavu, jejímž tématem jsou osudy vybraných amerických osádek bombardérů a stíhačů. Vedle Muzea města Ústí nad Labem letěla Zlomená křídla také za oceán do Spojených států na půdu Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu D. C.

Po válce se na oběť spojeneckých letců nezapomnělo. Spontánně vznikly pomníčky a pamětní desky, konala se vzpomínková setkání a smuteční tryzny. Po roce 1948, když vládu v Československu převzali komunisté, nastal zlom. Ze včerejších spojenců se stali nepřátelé, jejich připomínka z oficiálního života a historie zmizela. Ne však z kolektivní paměti, jakkoliv mnohé z událostí zavál čas a znovu jsme je objevovali až od 90. let. Na to všechno jsem myslel, když jsem připravoval výstavu, když jsem z mnoha osudů vybíral ty, které zde můžete vidět. Nebylo to jednoduché, neboť připomenout si zaslouží všichni, protože přinesli svobodě nejvyšší oběť.

Jeho badatelský zájem je zaměřený na období 2. světové války, zejména Říšskou župu Sudety. Na ústecké univerzitě přednáší Moderní obecné dějiny, Problémy novějších dějin, Vybrané přednášky z období válečného a předválečného či Nauku o pramenech. Plánuje výjimečnou výstavu Broken Wings obnovit? Jak vnímá dnešní studenty historie a kam podle něj míří česká společnost. Na Západ nebo na Východ?

Jaký vztah podle Vás mají dnešní studenti k historii?

Historii si nezřídka volí mladí lidé, kteří mají pocit – nebo jejich rodiče – že by měli mít za každou cenu vysokou školu. Historie se pak zdá nejjednodušší. Jezdili jsme přeci na hrady a zámky, bylo to fajn, tak si zvolím historii. Pak najednou ale zjistí, že tak úplně fajn to není, protože spolu s množstvím přednášek a seminářů jsou tu také základy němčiny a latiny. Většinou tihle lidé více jak dva semestry nepřežijí, pokud o studium nemají skutečný zájem. Když je financování školství založené na počtu studentů, jste poté nuceni brát i uchazeče, u kterých tušíte, že to takhle dopadne.

Naštěstí je stále mnoho studentů, kteří jsou pro historii zapálení a vědí, proč ji chtějí studovat. Stává se, že k přijímačkám přijdou lidé, kteří studovali 4 roky „strojárnu“, ale historii chtěli vždy studovat, a přestože si musí doplnit spoustu věcí, stanou se z nich naši absolventi.

Co obecně postrádám, ale to se táhne léta letoucí, je to, že studenti nejsou příliš nakloněni k diskusi. Ta hranice mezi katedrou a studenty se překonává velmi špatně. Mimo oficiální prostory o studentech zjistíte najednou mnohem více, vidíte, že se s nimi dá diskutovat, že mají zajímavé názory, ale bohužel v seminářích, které by měly být založeny na tom, že studenti budou připraveni na téma, o němž se bude diskutovat, to příliš nefunguje.

Co je úžasné, a pořád se s tím setkávám, je fakt, že na katedře vznikají velmi dobré závěrečné práce. Vidíte z nich, že zájem našich dnes již absolventů a roky, které tady strávili, dokázali zúročit. Ještě více to platí u magisterských prací, které už bývají dost vyzrálé.

Jak je zájem u studentů hluboký? Nejde mnohdy jen o povrchní memorování látky?

Říkalo se, že existují tři skupiny studentů. První je úzká skupina těch, kteří na to nemají a většinou nevydrží. Ale jsou i takoví, kteří jsou houževnatí, takže dokážou doslova prolézt do konce.

Druhá, široká vrstva studentů, patří do šedé zóny. Připraví se na zkoušky, absolvují studium a nezanechají nějakou hlubší stopu.

A pak třetí skupina, u kterých vidíte nadstandardní zájem. Mají širší rozhled, v seminářích je s nimi radost pracovat a neobyčejně celou hodinu pozvednou. Když se sami nebojí mluvit, tak k tomu potom strhnout i ty ostatní. Bohužel se stává, že čím dál tím víc studentů přichází nepřipravených na zkoušky, jdou to tzv. zkusit. Je frustrující, když máte x desítek studentů, kteří musí projít nějakou atestací, a vám se vrací ještě dvakrát. Když ani poté neprojdou, tak si říkáte, proč to dělají, jaký mají důvod? Musí přeci tušit, že to nemá smysl.

Přejděme k těm úspěšnějším. Jak hodnotíte doktorandy na katedře historie?

Máme jich zhruba padesát, z toho většinu externích.  Usoudili, že jim za to stojí se další léta „trápit“, a pro nás jsou obvykle radostí a přínosem. Byť jejich podmínky nejsou jednoduché. Na rozdíl od Německa či Slovenska je příjem interních studentů mizivý, takže jsou nuceni si přivydělávat, aby vůbec přežili roky studia. Ale zároveň jim to bere čas na dizertaci. Mají alespoň tu výhodu, že snahou naší katedry je kvalifikační práce vydávat knižně.

Je to jedna z věcí, kterou katedra historie dlouhodobě nepodcenila a vychází nám každý rok poměrně hodně publikací.

Většinu věcí si dnes lidé mohou najít na internetu. Laicky řečeno – proč je důležité, aby student historie znal látku od pravěku až do moderních dějin?

Znalost historie v celistvém kontextu je důležitá. Bohužel je obecné vnímání historie zúženo na to, že jde hlavně o memorování letopočtů, bitev, politických událostí apod. Vytrácí se z toho to nejpodstatnější – příběh, resp. jeho různé roviny a propojení.

Jenže děti se s tím memorováním setkávají bohužel už na základní škole, dějepis s matematikou patří k nejméně oblíbeným a nudným předmětům. Dějepis se pro ně stane noční můrou. Měli bychom učitele připravit jinak, než pouze na to, aby dějepis předávali tradičním způsobem výklad-zápis. Hodně přitom záleží na osobnosti učitele. Z konkrétních gymnázií k nám pravidelně přichází zájemci o studium a vy už dopředu tušíte, kdo je učil. K naší radosti jde nezřídka o naše absolventy,  kteří v nich dokázali probudit zájem o historii.

Historie je příběh s obrovským množstvím odstínů. Je úžasná v tom, jak je propojená, jakým způsobem se věci, které se už udály, ve svých důsledcích zase vrací. Je to jak příběh od Quentina Tarantina, prolíná se vám v něm spousta rovin, které poté dávají konečný smysl.

Politické dějiny jsou tedy jen jedním ze segmentů historie, k nimž je ale potřeba přidat i další záležitosti tak, aby studenti a žáci vnímali příběh a měli z něho nějaký vlastní pocit. Pokud si řekneme, že pravěk nebo starověk k ničemu nepotřebujeme, případně si informace najdeme na Wikipedii, tak budeme značně ochuzeni. Pokud určitý úsek dějin zjednodušíme nebo škrtneme, bude nám chybět kontinuita. Ale na druhou stranu nepovažuji za šťastné, že se na základní škole věnuje se celý rok pouze antice. Žáci pak dojdou do deváté třídy a dvacáté století se odbyde. Přitom značný důraz by měl být kladen právě na dějiny 20. století, zejména jeho druhé poloviny. Odraz toho, co se v tomto období událo, vidíme dodnes. Mnoho studentů navíc zdaleka nevyužívá možnosti, které internet má. Spolehnou se na nejjednodušší a nejrychlejší zdroje. Studium historie by ale studenty mělo naučit kriticky myslet a snažit se hledat různé prameny, mezi sebou je komparovat a přemýšlet o tom, zda jde o relevantní informace anebo ne.

Mnoho lidí dnes jen bezmyšlenkovitě přijímá informace nebo jejich výběr na internetu včetně fakenews. Historikům by se to stát nemělo, protože ti by měli být naučeni neustále pochybovat.

Na čem v současnosti pracujete, případně co byste chtěl zrealizovat do budoucna?

Dokončil jsem knížku, monografii, nad níž jsem strávil včetně archivního výzkumu zhruba pět let. Sleduje v kontextu vývoje sudetské župy příběh Holýšova, města v jihozápadních Čechách, kde byla v roce 1939 založená velká muniční továrna. V návaznosti na to vzniklo velké sídliště, pracovní a zajatecké tábory a nakonec i pobočný koncentrační tábor. Mimoto jsem se snažil přiblížit i tehdejší každodenní život. Když dokončujete určitou publikaci, jste na vlně adrenalinu. Tlačí vás čas, musíte stihnout spoustu věcí. Pak přijde náraz a nejste schopni třeba půl roku nic napsat. Zatím ale z toho mám dobrý pocit.

Do budoucna bych se chtěl věnovat představení posledního roku Říšské župy Sudety, to znamená období od jara 1944 až do jara 1945, což byla velice turbulentní doba, kdy se stalo velké množství událostí. Zpracování je zatím ale pouze torzovité.

Je to tak, že když si vybíráte určité téma ke zpracování, je to pod rouškou motivace toho, že chcete najít vždy něco nového?

Když jsem studoval, měl jsem pocit, že v oblasti bádání Protektorátu Čechy a Morava či Říšské župy Sudety bude ohromná konkurence, protože nadějných i renomovaných historiků kolem mě byla spousta.

Najednou jsem se dostal do situace, kdy jsem zjistil, že jich zase tak mnoho není. Existuje množství témat, která zůstávají nezpracovaná, a to je jedna motivace. Ponořit se do něčeho a předložit obraz úseku dějin, který už padá někam do zapomnění.

Marginální příklad – víme, že existovala hranice mezi protektorátem a sudetskou župou. Když o tom chcete zjistit něco víc, tak náhle nic nedohledáte, zůstává to jen v archivech. Motivace je tedy objevitelská a zároveň zprostředkovatelská.

Kdysi jsem začal u letecké války, poté jsem zaměřil pozornost na protileteckou ochranu, pak jsem přešel na témata, která se dotýkají správních záležitostí, částečně politických, a čím dál tím více i hospodářských a sociálních. Témat je nespočet, bohužel studentů, kteří umí němčinu a chtěli by v tomto ohledu bádat, je čím dál tím méně. Němčina se už v 90. letech stala takovou Popelkou a dneska, když přijdete na seminář a zeptáte se, kdo umí německy, tak budete rád, když tam budete mít jednoho, dva studenty. Je to problém, protože pokud se chcete zaměřit na regionální záležitosti, tak do roku 1945 máte přes 80 % archiválií v němčině.

Pojďme k Vaší výstavě Zlomená křídla, jejímž tématem jsou osudy vybraných amerických osádek bombardérů a stíhačů. Můžete přiblížit, o co jde?

Expozice Zlomená křídla, v angličtině Broken Wings, na třinácti panelech přibližuje pomocí textů a desítek často raritních fotografií okolnosti letecké války nad územím dnešních severozápadních Čech a především osudy vybraných osádek amerických bombardérů a stíhačů, kteří zde byli sestřeleni. Mnozí z nich se do své vlasti nikdy nevrátili – zahynuli při zřícení svých letounů, stali se oběťmi lynče ze strany německých represivních složek a obyvatel nebo zemřeli v zajateckých táborech. Jeden z panelů též připomíná zkreslené podání historie a nucené zapomínání před rokem 1989. Výstavu doplnily vystavené předměty ze zřícených amerických bombardérů.

Vernisáž výstavy proběhla 1. dubna 2015 na Filozofické fakultě UJEP a 9. května 2015 měla premiéru na velvyslanectví České republiky ve Washingtonu D. C. Poté se měla vrátit zpět, ale na žádost vojenského atašé, brigádního generála Jiřího Vernera, zamířila na americkou leteckou základnu v Barksdale v Louisianě, kde měla vernisáž 13. listopadu 2015. Následně cestovala do Texasu a poté do Muzea v Ústí nad Labem.

Dvacet let se zabýváte problematikou letecké války nad územím dnešních severozápadních Čech. Proč zrovna tohle téma?

Už na gymnáziu v devadesátých letech mě tohle téma chytlo a v té době byla letecká válka nad naším územím prozkoumaná jenom minimálně. Shodou okolností, protože mě zajímaly nálety na Ústí, jsem se dostal k lidem, kteří to v té době, sice amatérsky, ale dávali dohromady, objevovali, chodili s detektory, sháněli věci z amerických archivů. Měli kontakty na žijící pamětníky. Vznikaly tady různé skupiny badatelů, které se, jak to bývá, později dostávaly do různých sporů a animozit.

To byl počáteční impuls a od té první seminární práce v roce 1993 na téma Nálety na Ústí nad Labem se člověk dostával dál a dál. Tuhle kapitolu jsem pro sebe uzavřel diplomovou prací, která pak vyšla i knižně. Poté jsem chtěl svůj badatelský rozhled rozšířit na pohled ze země, tedy na protileteckou ochranu, která zase zůstávala nezpracovaná.

Podkladů k protiletecké ochraně je obrovské množství, na rozdíl od jiných materiálů se na konci války nepálily. Tenkrát jsem se tím tedy nějakým způsobem prokousal, opět to propojil s leteckou válkou, a řekl jsem si, že už to stačilo. Přemýšleli jsme však, jak připomenout kulaté výročí konce 2. světové války v roce 2015 a případně jak to vymyslet tak, aby byla šance ho připomenout nejenom u nás, ale i v zámoří.

Kdysi, v roce 2005, mi přišel ze Spojených států email od jedné paní, která se dotazovala na osud svého tatínka, který se stal jedním z posledních letců, kteří byli nad naším územím sestřeleni. Já jsem jí tenkrát odpověděl, jak jsem nejlépe mohl. U toho zůstalo. Až v souvislosti s výstavou jsme se dostali do kontaktu znovu.  Ona mi nakonec neobyčejně pomohla. Poskytla mi jedinečné fotografie, dělala jazykové korektury, do nichž zapojila i manžela – lingvistu, který přednášel na univerzitě v New Yorku, a spolu se mnou uváděla  výstavu ve Washingtonu.

Proč jsou v historických textech tak důležité právě i fotografie?

V redakci časopisu Historie a vojenství probíhal v 90. letech velký spor o tom, jestli by měl mít časopis nějaké fotografie. Našlo se dost odpůrců s názorem, že fotografie není plnohodnotný pramen. Dnešní šéf Historie a vojenství mi říkal: oni si nenechají vysvětlit, že lepší je jedna fotografie než její popis na půl stránky. Měl, samozřejmě, pravdu. Na druhou stranu i v anglosaském prostředí si fotografie hledala v té době cestu ke svému uznání a metodice. Můžete napsat úžasnou knihu, ale pokud ji nenabídnete se zajímavou obálkou a fotografiemi, které jsou dle mého názoru excelentním pramenem, tak si hledá místo ke čtenáři těžce.

Uvažujete o tom, že byste ještě výstavu Zlomená křídla oživil?

Asi by nebylo od věci, když přijde příslušné výročí, ji připomenout. Momentálně je ve skladu na naší fakultě. Jak jsem říkal, rozšíření mě napadlo, nápadů je spousta. Největší kapitál, který se ovšem nejhůř dává dohromady, je čas.

Říká se, že není nic staršího než včerejší noviny. Je podle vás historie i to, co se stalo před měsícem? Protože mám dojem, že když se mluví o historii, mnozí se dál než do 20. století nedostanou.

Nejsem si jist, jestli existuje nějaký úzus, kdy vlastně začíná historie, která se již dá zpracovat. Problém naší historiografie je obecně v tom, že má určitou časovou diskontinuitu – nemálo témat bylo za minulého režimu tabu nebo musely mít správný ideologický výklad. Dohání se to pomalu a stále hůř, protože mj. ubývají pamětníci.

Na druhou stranu bývá vzhledem k zákonu na ochranu osobních údajů problematické se k některým materiálům vůbec dostat. Nedávno jsme museli například měnit zadání jedné diplomové práce, protože se zjistilo, že v jednom konkrétním soudním případě je stále naživu jeden z aktérů, jehož se nepodařilo kvůli souhlasu k nahlédnutí do spisu kontaktovat.

Mnohdy mám pocit, že nám ujíždí vlak. Dnes už bychom měli mít práce minimálně z 90. let, ale nejsou. Existují k listopadu 1989 a pak už se do toho zřejmě nikomu moc nechce. Na druhou stranu pořád zůstává velké množství neprobádaných záležitostí k poválečnému vývoji.

Na druhou stranu k určitým událostem, jako například k 17. listopadu roku 1989, je materiálů, videozáznamů i dokumentů velké množství, ale určitá část veřejnosti se snaží toto období, ale i jiná, například éru prezidenta Václava Havla, dehonestovat. Jde podle vás o nebezpečné tendence?

Domnívám se, že můžete zaujmout kritické stanovisko k něčemu, o čem něco víte. Mám obavu, že spousta lidí vychází pouze z výkřiků. Mnoho o tom nevědí a nemají ani snahu si něco víc zjistit. Spíše dají na to, co si prvoplánově přečtou. To, k čemu jsou dneska lidé přes různé sociální skupiny schopni věřit, je pro mě nepochopitelné. Ale neplatí to pochopitelně pouze pro nás, můžeme tento trend  sledovat v globálu. Považuji ho za velice nebezpečný vzhledem ke konspiračním webům.

Úloha Ruska je v tomto směru obrovská. Jeho zájmem je rozklížit Evropskou unii. Přitom EU je neskutečný projekt, který nám dal několik desítek let mírového soužití, hospodářsky nám pomohl.

Přesto je dnes u nás EU vnímána skoro jako dříve Moskva, což je úplně neuvěřitelné. Lidí, kteří mají proruské sympatie a protievropské názory, je ale evidentně nemalé množství. Projevilo se to ve volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2017. Nedokážu to pochopit vzhledem k naší historii. Ale zase znají ti lidé-voliči tu historii vůbec? Zjišťuji, že generace dnešních středoškolských studentů ani netuší, že např. byl nějaký rok 1968. Tím se ale zase vracíme k tomu, o čem jsem mluvil na začátku. V historii potřebujeme mít povědomí o kontinuitě, takže není možné některé části vyškrtnout. Ale vyšší počet hodin a diskusí už na střední škole, a vlastně i základní, by měl být věnován moderním dějinám. Bohužel je stále nemálo učitelů, kterým se události po roce 1945 učit nechtějí.

Říká se, že kdo nezná historii, je nucený ji prožívat znovu.

Ono to takhle úplně neplatí, ale je až děsivé, vzhledem k poměrně nedávné historické zkušenosti, kolik se v horních patrech společnosti objevilo lidí, kteří jsou spjati s minulým režimem, případně s organizací, která byla jednou z nejodpornějších, která tady existovala. Nemám z toho dobrý pocit, ale nechci tím přímo říct, že se obávám budoucnosti.

Pro nás historiky je úkolem zprostředkovávat, připomínat a udržovat historickou paměť, takové to kolektivní vědomí o naší historii, které bohužel, jak se ukazuje, není bůhvíjaké, když jsme schopni se raději blížit k putinovskému Rusku než na Západ, kam patříme.

 

Členové týmu
Projekty