doc_englova
Jana Englová
Filozofická fakulta

Doc. PhDr. Jana Englová, CSc., (roz. Pokorná), se narodila v Olomouci, její otec byl českobratrský evangelický farář. V sedmnácti letech se s rodinou odstěhovala do Prahy, kde v roce 1953 s vyznamenáním maturovala na Akademickém gymnáziu.
Velký zájem o historii i o pedagogickou práci ji přivedl ke studiu historie v kombinaci s geografií na Vysoké škole pedagogické. Její přijetí na vysokou školu, a navzdory výbornému prospěchu i udržení na ní, nebylo vzhledem k rodinnému původu jednoduché. Díky osobní statečnosti prof. PhDr. Jaroslava Charváta a prof. PhDr. Alice Teichové, kteří se za nadanou studentku váhou své autority osobně zaručili, mohla svá vysokoškolská studia realizovat. Úspěšně je ukončila v roce 1957, a získala tak kvalifikaci středoškolského učitele oboru dějepis – zeměpis. Na základě tehdejšího systému umístěnek nastoupila do severních Čech, kterým pak již zůstala věrná po celý svůj profesní život. Prvních deset let působila v Mimoni, pak téměř dalších pět let na gymnáziu v České Lípě a v roce 1972 byla přijata na katedru historie Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Díky porozumění manžela a samostatnosti svých tří dětí mohla na vysoké škole pracovat s plným nasazením jak v oblasti pedagogické, tak vědecké.

Pro historika je to něco úžasného, když sám zažije revoluci. Nesouhlasím s těmi, kteří mluví o tom, že to revoluce nebyla, že nebylo žádné riskování, že vlastně všechno bylo dohodnuto. To jsou ti lidé, kteří se neangažovali, byli někde zalezlí a teď se prostě jen snaží celou záležitost znevážit.

Jak vzpomínáte na své dětství?

Vyrůstala jsem opravdu v pěkné rodině. Můj tatínek byl evangelický farář, maminka původně byla učitelka, učila češtinu a vlastivědu na měšťance. Samozřejmě, jak tehdy bylo zvykem, když se vdala, tak prostě zůstala v domácnosti a věnovala se nám. Tatínek ovšem kromě teologie vystudoval i konzervatoř, varhany a skladbu. Když pak působil v Olomouci, kde jsem se narodila v roce 1935 jako nejstarší ze tří dcer, tak se tam velmi aktivně účastnil kulturního života. Byl jednatelem Spolku pro komorní hudbu a měl hodně přátel i v uměleckých kruzích mezi výtvarníky. Takže u nás doma visely na zdech i hodnotné obrazy, poněvadž měl možnost je zakoupit za výhodnou cenu od svých přátel. Knížek jsme měli nespočetně, sedm obrovských knihoven. Když jsme se pak přestěhovali do Prahy do menšího bytu, tak právě knihy byly problém. Museli jsme část z nich prodat, ale prostě kniha u nás znamenala mnoho.

Zažili jste také válku – jak ta se promítla do vašeho života?

Bylo to těžké období. Měla jsem trvalé obavy z možnosti zatčení svého tatínka Gestapem, protože pronásledovaným obětavě pomáhal. Samozřejmě jsme poslouchali zahraniční rozhlas, což se trestalo smrtí. V Olomouci byla továrna na letecké motory, kde působila odbojová skupina provádějící sabotážní činnost. Po jejím odhalení byl mezi popravenými zkušební pilot a tatínek mé spolužačky Elišky Culkové i osobní přítel mého tatínka Ing. Mrázek. Oznámení o jejich popravě bylo pro výstrahu vylepeno v temně červené barvě na všech nárožích. Svou spolužačku jsme doslova museli cestou do školy držet pod pažemi, aby tu hroznou cestu vydržela. Tu velkou radost z osvobození po příchodu Rudé armády si lze vůbec těžko představit. I hmotně na tom byla špatně za války většina Čechů. Po ní se začaly poměry lepšit, ale diferencovaně. Pro naši rodinu to bylo obtížnější zejména od roku 1948, kdy se povolání faráře dostalo mezi ta nežádoucí. To se odrazilo do poměrně tíživé domácí finanční situace a já nikdy nepřestanu být svým rodičům vděčná, že i za skutečné skoro nouze (hlavně po měnové reformě v roce 1953, kdy já zároveň maturovala) souhlasili, abych šla na vysokou školu. Můžu to posoudit, protože později já, jako středoškolská kantorka, jsem mnohé rodiče (zejména děvčat) marně přemlouvala, aby je dali studovat. Oni, ačkoliv byli v mnohem lepší finanční situaci, to prostě odmítali, že by na to neměli. Takže moji rodiče se opravdu obětovali, abych mohla vystudovat. Za to jim musím být celý život vděčná. Válka ale pro můj život měla i pozitivní dopad. I když jsem byla vždycky vychovávána k sociálnímu cítění, tak právě to, že jsme zažili tohle těžké období, kdy jsme si museli opravdu mnohé odříct, způsobilo, že mám porozumění pro lidi, kteří se ocitnou v podobných situacích.

Takže, jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Kdo vás vedl k historii?

Měla jsem obrovské štěstí na obou dvou gymnáziích, kde jsem studovala. Do sedmnácti let jsem žila v Olomouci, kde jsem chodila na Polívkovo gymnázium. V sedmnácti jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem studovala Akademické gymnázium. Obě tyto školy byly prestižní. Jsem velmi vděčná středoškolskému profesoru Macourkovi, kterého jsme měli na Akademickém gymnáziu v Praze, že nás naučil to, co bych nazvala strukturováním v dějepisu. On každou látku rozdělil na hlavní téma, podtéma, podtématíčka, podtématíčíčka, a tím nás učil rozlišovat podle důležitosti jednotlivá fakta, což se mi pro mou budoucí jak vědeckou, tak samozřejmě i pedagogickou práci úžasně hodilo. Jsem přesvědčena, že na středoškolských kantorech velice záleží, kam nakonec budou mladí lidé směřovat. Já jsem původně inklinovala spíš k biologii, ale právě pod vlivem podnětů, kterých se mi dostalo zejména na Akademickém gymnáziu, jsem se přiklonila k té historii.

Jaká byla vaše studia na vysoké škole, když jste se začala věnovat historii?

V roce 1953 jsem maturovala a přihlásila se na tehdejší Vysokou školu pedagogickou, protože na Filozofické fakultě se mohly tehdy studovat jenom neučitelské obory. Já patřím ke generaci, která prošla hroznými, nejrůznějšími školními reformami. Moje sestra, která byla o rok mladší, to měla ještě horší. Na Vysokou školu pedagogickou jsem se přihlásila proto, že jsem chtěla učit. Původně jsem chtěla studovat historii s češtinou, ale až když jsme přišli na přijímací zkoušky, museli jsme se během čtení seznamu uchazečů rozhodnout, jestli budeme studovat češtinu sólo anebo historii s geografií. Protože historie byla prostě u mě jednička, tak jsem se přihlásila na historii a geografii.
Musím říct, že na vysokoškolská studia jsem se vlastně dostala díky statečnosti profesora Charváta, což jsem se dozvěděla až mnohem později, když jsem ukončila vysokou školu. On dostal příkaz, že já nesmím udělat přijímací zkoušky kvůli povolání svého tatínka. Vnitřně se velmi rozzlobil. Já jsem pro něj byla naprosto neznámý člověk. Aby měl srovnání, pozval si mě z naší skupiny jako úplně poslední, ačkoliv se postupovalo podle abecedy. Díky tomu zjistil, že jsem z té skupiny udělala přijímačky nejlépe. Silou své autority, kterou tehdy jako profesor měl, se zasadil o to, že jsem byla nakonec přijata. Ale neměla jsem to během celého studia jednoduché a povolání mého tatínka bylo trnem v oku mnoha vyučujícím. Velmi mi také pomohla paní profesorka Taichová (tehdy ještě profesorka nebyla), která byla naší skupinovou učitelkou. I ta se za mě postavila, takže jsem z vysoké školy nebyla vyhozena a mohla řádně vystudovat. Velký vliv po obsahové stránce měl na mě zejména profesor Arnošt Klíma. Nebylo divu, že jsem se stala jeho stoupenkyní i žačkou a on byl později vedoucím mé kandidátské práce a vedl i mou aspiranturu. Byl pro mě vzorem svou úžasnou věcností. To naše studium nebylo zrovna jednoduché, měli jsme spoustu přednášek, které zabíraly sice hodně času, ale nebyly vždycky úplně přínosné. Tím spíše jsme si vážili těch, kteří přednášeli výborně. Mezi ně patřili ti tři, které jsem jmenovala.

Z počátku jste působila jako středoškolský pedagog. Jaký byl začátek vaší kariéry?

Tehdy existovaly umístěnky. Když jste skončili vysokou školu, tak jste dostali umístěnku, kam povinně nastoupíte. To mělo svou výhodu i nevýhodu. Výhodu v tom, že jste nemuseli hledat místo, což třeba dnes dělá mladým lidem problémy. Ale na druhou stranu jste mohli projevit svoje přání, které však nikdo nemusel respektovat. Já jsem se shodou okolností dostala do Libereckého kraje, okresu Česká Lípa. Mým prvním místem byla jedenáctiletka v Mimoni. Tam jsem působila deset let v jedné budově, v jedné škole s jedním ředitelem, přesto pod třemi různými názvy. Říkala jsem, že mě postihla spousta reforem. Tak nejdřív jsme byli jedenáctiletka, pak dvanáctiletka, ale vlastně střední všeobecně vzdělávací škola, „esvéeška“, jak se tehdy říkalo, a posléze jsme se přeměnili na gymnázium. Později gymnázium v Mimoni dočasně zaniklo, takže jsem se dostala do nejbližšího v České Lípě a tam jsem působila 4 a půl roku. Takže na střední škole jsem učila celkem 14 a půl let, což považuji za určitou výhodu. Jednak mě to nutilo k pozornosti k pedagogické práci a zároveň jsem se naučila, co je možné žádat od mladších žáků. To se mi hodilo po mém příchodu na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, kde jsem mohla i na kontrole pedagogických praxí vědět, co učitel může, a naopak nemůže.
Zároveň jsem pracovala na své vědecké kariéře. Již v době, kdy jsem učila na střední škole, jsem zahájila postgraduální studium a absolvovala řadu dalších kurzů, po nichž jsem přešla k práci na kandidatuře, čili vědecké aspirantuře. Bylo to hodně náročné. Také jsem se vdala, měla jsem poměrně brzy tři děti, takže skloubit práci a rodinný život nebylo úplně jednoduché, ale já jsem to všecko dělala hrozně ráda a manžel měl porozumění. Až mu to někteří sousedi na sídlišti vyčítali, když šel třeba věšet prádlo. Dnes se to nepovažuje za zvláštnost, ale v mé generaci to ještě tak běžné nebylo.

Co začátky na ústecké katedře historie?

Víte, tehdy na tom byla Pedagogická fakulta, musím použít toho slova, dost strašně.
Většina těch nejlepších byla z fakulty vyloučena, a to se odrazilo do celkového snížení úrovně, která tady předtím byla. Velmi špatné byly podmínky pro vědeckou práci, která se považovala za něco podezřelého. Já jsem v té době vlastně už byla u konce své aspirantury a potřebovala jsem mít alespoň trochu času na dopsání kandidátské práce. Když jsem tehdy přišla k tehdejšímu proděkanovi Zoubkovi a požádala ho o měsíc studijní dovolené na dopsání kandidatury, řekl mi něco, na co nikdy nezapomenu: „Já jsem tady tolik let a kandidaturu jsem vůbec ještě ani nezačal, tak proč vy, která jste sem teprve teď přišla, chcete mít kandidaturu hned?‘‘ Nepomohla ani argumentace, že bych zahodila všechna ta léta odříkání, kdybych nesplnila termín odevzdání práce. Takže to byl dost špatný zážitek. Musím říct, že podobné smýšlení měla i značná část lidí, kteří byli ve vedoucích funkcích, nevyjímaje tehdejšího vedoucího katedry. Takže jsem nakonec byla vděčná za to, že v té době onemocněl a zastupoval jej můj kolega profesor Tůma, který mi zařídil měsíc volna na dopsání práce. To jenom k vysvětlení tehdejších poměrů. Jediná katedra, která měla tehdy vysokou vědeckou úroveň, a pro mě to byl jakýsi vzor, byla katedra chemie pod vedením profesora Novobilského. Na fakultě byli samozřejmě další jednotlivci, kteří byli také profesně významní, ale ti byli upozaďováni, což bylo spíše ke škodě věci. Dle mého názoru byla tehdejší Pedagogická fakulta vedena spíše jako trošku lepší učitelský ústav středoškolského charakteru. Tehdejší děkan Klement byl sice výborný úředník, ale věda mu nic neříkala a rozhodně ji nepodporoval. Když jsem později zastupovala vedoucího katedry Staňka, stanovila jsem si společně s profesorem Tůmou úkol, že musíme z naší katedry udělat opravdu vědecké pracoviště. A to se nám ve vzájemné spolupráci snad postupně podařilo.

V roce 1986 jste se stala vedoucí katedry a byla jste jí do roku 1994. Snažila jste se tedy katedru změnit?

Snažili jsme se vytvořit takové prostředí, kde studenti a učitelé jsou partneři. I na katedře byla mezi námi důvěra, nestalo se, že by nás někdo udal. To v té době hrálo dost velkou roli.
V tomto duchu jsme pořádali i tak zvané historické semináře. To bylo označení pro studentská setkání, z kterých dnes zůstal už jenom zbytek. Pořádala se dvakrát ročně, jednou při přijímání do prvního ročníku a na konci akademického roku při vypouštění posledního ročníku. A k tomu jsme si vypracovali dost složitý ceremoniál. Zároveň setkání bylo plno nejrůznějších scének, dokonce jednou jsme zpívali i operu, vyprávěli si různé vtipy, které reagovaly na tehdejší společenskou situaci. Tímto to bylo vždycky na hraně nebezpečí, kdyby nás někdo prásknul, mohlo to mít nedozírné následky. Ale my jsme k setkání vždycky volili takové hospody, které byly na okraji tady Ústí. Opravdu knajpy.

Jak jste prožívala sametovou revoluci?

Pro historika je to něco úžasného, když sám zažije revoluci. Nesouhlasím s těmi, kteří mluví o tom, že to revoluce nebyla, že nebylo žádné riskování, že vlastně všechno bylo dohodnuto. To jsou ti lidé, kteří se neangažovali, byli někde zalezlí a teď se prostě jen snaží celou záležitost znevážit.
V revoluci studenti a umělci sehráli skutečně úlohu mimořádnou, nešlo jenom o Prahu, ale též o náš region. Třeba taková ústecká chemička byla v té době mimořádně velký podnik. Měla asi pět tisíc zaměstnanců a byla potřeba, aby studenti informovali a přesvědčovali, oč vlastně, jde právě i tyto vrstvy lidí. Kdyby se nepřipojili, tak by to nemohlo být úspěšné. Do prostorů chemičky se studenti dostat nemohli, proto docházeli k výstupním branám, kde mezi odcházejícími zaměstnanci agitovali. Vypravovaly se i autobusy se studenty, kteří jezdili agitovat mezi horníky. I to mělo svůj velký význam.
Začátky nebyly jednoduché, hlavně účast na demonstracích. Tehdejší děkan, doc. Melichar, si nás tehdy zavolal a řekl: „Nemůžu zabránit tomu, aby studenti na tu manifestaci šli. Ale jestliže tam půjde někdo z kantorů, tak je to porušení učitelského slibu.“ Věděli jsme, že to znamená vyhazov. Přišla jsem tehdy na katedru a řekla: „Jako vedoucí katedry jsem vám povinna říci, co nám děkan řekl. A teď se musíme každý osobně rozhodnout.“ A tehdy jeden mladý kolega Horský řekl: „Jdeme!“ Vzal batůžek a opravdu jsme všichni šli. Naše katedra šla hned na tu první manifestaci komplet. Tehdy bylo na fakultě asi 150 kantorů. Jestli nás na té manifestaci bylo tehdy 15, tak to bylo hodně. Každý se bál. Ale my jsme od samého počátku šli se studenty.

Kde v Ústí měli podporovatelé revoluce centrum?

Stejně jako v Praze byly tím místem koleje. Kolej v Ústí si studenti hlídali. Donášely se tam i potraviny pro případ obležení. Studenti na ní zůstali i přes Vánoce, většina z nich nebyla doma. Někteří pak měli problémy, protože jim rodiče vyčítali, do čeho jdou. Buď ze strachu, anebo proto, že se změnou nesouhlasili. Situace byla skutečně napjatá. Právě kolega Horský, který přijížděl z Prahy, často musel jezdit stopem, poněvadž i doprava byla ochromená. Viděl, jak sváželi příslušníky milicí do Prahy, později jsem se dozvěděla, že fasovali ostré náboje. Tehdy tam milicionáři ale nebyli ochotni zasahovat, což se asi málo ví. Nebezpečí, že to špatně dopadne, bylo tedy skutečně reálné. Naštěstí vše dopadlo dobře, díky obětavosti lidí i faktu, že mnoho z nich bylo ochotno nést riziko.
Jako historik vím, že v žádné revoluci se nepodaří dosáhnout úplně všeho, dosáhne se ale významného posunu k dobrému vpřed. Takže, když porovnám dobu předtím s dobou dnes, je to něco naprosto odlišného.

Pamatujete si nějakého významného studenta, kterého jste učila na katedře?

Většina členů naší katedry jsou moji bývalí studenti. Takže ze studentů se stali kolegové, ba dokonce i nadřízení. Dokonce již tři děkani naší univerzity mými bývalými studenty: doc. Zdeněk Radvanovský, prof. Michaela Hrubá a prof. Michal Koleček.
Měla jsem rovněž dvě studentky, Michalovou a Jandlovou, které spolu udělaly průzkum žen úředně zaměstnaných v Šichtových závodech. Měly opravdu úžasný smysl pro vědeckou práci. Vychovávala jsem také Vlastimila Málka, který se v současné době vypracoval na ředitele Podkrkonošského muzea nebo Roberta Mikoláše, který je naším nejlepším zahraničním novinářem. Mnohokrát riskoval svůj život, jako jediný ze zahraničních novinářů se dokonce propašoval jako horník do čínských dolů, aby pak kritizoval poměry, které tam jsou.

Členové týmu
Projekty