Jan D. Bláha
Jan D. Bláha
Přírodovědecká fakulta

PhDr. RNDr. Jan D. Bláha, Ph.D., (36 let), je kulturní geograf, kartograf a kulturní antropolog. Je absolventem oboru geografie a kartografie a oboru kulturologie na Univerzitě Karlově, což mu mj. umožňuje vidět svět kolem nás v širších mezioborových souvislostech. Od roku 2010 působí na katedře geografie UJEP. Jeho dlouhodobým zájmem jsou socio-kulturní aspekty mapové tvorby včetně mentálního mapování a uživatelské hodnocení map. Od roku 2012 spolupracuje s kulturním antropologem Martinem Soukupem (UP v Olomouci), zejména v rámci terénních výzkumů komunity Nungon na Nové Guineji, kde uplatňuje své zkušenosti získané během činnosti ve skautském oddíle. Společně sledují, jak historické a politické události promlouvají do sociálních a příbuzenských vztahů Papuánců a jak se tyto vztahy projevují v geografickém prostoru. Výsledky jejich výzkumu jsou přenositelné do evropského prostředí zejména v oblasti migračních studií.

Řada lidí v Česku a v Evropě se mylně domnívá, že Papua a její obyvatelé jsou především odlišní nebo dokonce nebezpeční. Po dvou pobytech a čtyřech měsících strávených na Nové Guineji mohu konstatovat, že tyto názory a obavy nejsou na místě. 

Zúčastnil jste se výzkumu v Papui-Nové Guineji. Co Vás jako první napadne při jeho hodnocení?

Občas se říká, že si člověk na změny ve svém životě těžko zvyká. Rozsah celé řady změn, které na našince čekají v kulturním prostředí Nové Guineje, je fascinující. Jestliže jsme v Česku pozorovali pozvolný příchod a šíření telekomunikačních technologií v posledních několika dekádách, je právě tento vývoj v Papui-Nové Guineji razantní. Teprve v roce 2015 byl do vesnice, kam jezdíme, zaveden mobilní signál a Papuánci si velice rychle osvojili práci s mobilním telefonem. Mladší, stále více i ti, kteří se nepohybují přímo ve městech, používají internet včetně sociálních sítí, takže řadu z nich už máme jako přátele na Facebooku.

Kde přesně výzkum probíhá?

V novoguinejském pohoří Saruwaged Range a v údolí řeky Uruwy, které se nacházejí v provincii Morobe. Konkrétně se jedná o vesnici Yawan, kde kolega Martin Soukup působil poprvé v roce 2009. O dva roky později navštívil lokalitu, v níž sídlí kulturní komunita Nungon, znovu se svou doktorandkou Julií Hubeňákovou. V roce 2015 jsme společně v Yawanu zahájili geograficko-antropologický terénní výzkum, vloni jsme se tam vrátili, abychom pokračovali a hledali další možnosti jeho rozšíření. Pokud vše dobře půjde, máme záměr se tam vrátit v příštím roce, tedy v roce 2018, a pokračovat v započaté práci.

Čím konkrétně se zabýváte?

Výzkum je věnován mimořádně aktuální problematice kulturně-sociálního chování člověka v prostoru a vlivu historických událostí na toto chování. Studujeme jednak příbuzenské vztahy lidí, jednak historický vývoj komunity Nungon, to vše v kontextu geografického prostoru. Snažíme se tak zjistit, jak se do prostoru promítají vztahy lidí, do jaké míry je člověk svázán s místem, zda a jak je tato svázanost kulturně podmíněna. Zjistili jsme, že oba naše obory, tj. geografii a kulturní antropologii, lze báječně propojit. Zatímco kolega zjišťuje genealogii komunity (příbuzenské vztahy mezi členy komunity), já provádím v terénu mapování prostoru. Analyzujeme také pohnutou historii komunity (mj. příchod kolonizátorů a zástupců různých křesťanských denominací) prostřednictvím rozhovorů s pamětníky a studia tzv. vesnických registrů, což jsou v podstatě kroniky kolonizátorů. Kromě tohoto základního výzkumu jsme během obou pobytů zavítali do místní základní školy, kde jsme ve spolupráci s učiteli pořizovali různé kresby žáků včetně emočních mentálních map za účelem jejich zkoumání.

Našel byste rozdíly, čím se jejich kresby liší od obrázků dětí v českých školách?

Jistě. Vždyť už samotné geografické a sociální prostředí, v němž člověk vyrůstá, ovlivňuje, co a jak ve svých kresbách ztvárňuje. Protože nejsme psychologové, nepouštíme se s kolegou do žádných detailních psychologických rozborů, ačkoliv jsme s psycholožkou Michaelou Dvořákovou jednu takovou studii publikovali. Je patrné, že Papuánci používají při orientaci v krajině a k ohraničování svých pozemků jiné objekty než my, proto se v jejich mapách objevují například červené květiny mající dokonce určitý rituální status. Když necháte papuánským dětem nakreslit mapu, snaží se, aby to vypadalo jako mapa, tedy obsahuje například rám, titul či legendu, u našich dětí to často bývá stále obrázek, někdy však opatřený měřítkem. Zde je patrný vliv geografického vzdělávání v českém a papuánském prostředí. Zatímco Papuánci měřítko vnímají spíše prostřednictvím docházkového času (za jak dlouho se do určitého místa dostanou), u nás je kladen daleko větší důraz na přítomnost vzdálenostního měřítka (jak vzdálené je určité místo). Papuánci mají větší tendenci k figurálnímu zobrazení objektů než české děti – ty využívají více symbolického mapového jazyka.

Jaké jsou výsledky výzkumu?

Náš předpoklad souvislosti prostoru a příbuzenství lidí v kontextu složité historie vesnice Yawan se potvrzuje. Obyvatelé Yawanu byli v koloniálním čase donuceni se přestěhovat z jejich pozemků na pozemky jiných domorodců. Je třeba si uvědomit, že na Nové Guineji neexistují žádné katastrální mapy, proto se vlastnictví půdy řeší diskuzí v komunitách, která ne vždy končí smírem. Přestěhování obyvatel Yawanu tak dodnes vyvolává četné problémy a obyvatelé vesnice se příbuzensky zapouzdřili. A právě zde se nabízí přenositelnost výsledků i do evropského a českého kulturního prostředí. Přichází-li totiž do odlišného prostředí lidé z jiných společenství, vyvolává to vedle obav i časté kulturně-sociální třenice a příchozí komunita lidí zůstává relativně dlouho, nebo dokonce trvale izolována. Příkladem může být jak současná situace neustále skloňovaných migrantů, tak příklad romské komunity v českém prostředí.

Výsledkem našeho dosavadního výzkumu jsou tedy podrobné mapy vesnice, které dokumentují řadu sociálních a kulturních charakteristik obyvatelstva, využití území nebo funkční kategorizaci budov. Podle našich dostupných informací jsme první na světě, kteří pořídili tak podrobné mapy vesnic kulturní skupiny v takto relativně odlehlé části světa, navíc v kulturním prostředí náchylném na změny. Považujeme za důležité, aby z výsledků výzkumu těžila i samotná komunita Nungon. Když jsme místnímu lídrovi představili dosavadní výsledky v podobě map, použil především mapu využití půdy (land use) k diskuzi s ostatními a rovněž došlo na téměř spontánní územní plánování. Ukazuje se tak i to, na co upozorňuje americký profesor geografie Mark Monmonier, že mapa je mimořádným mocenským nástrojem.

V roce 2016 jsme mapy doplňovali a aktualizovali. V lokalitě se navíc začíná rozvíjet byznys s prodejem kávy, která se exportuje až do Ameriky, a někteří z místních otevřeli malé obchůdky, zatím jen s omezeným výběrem sortimentu. Proto jsme se zaměřili i na mapování těchto aktivit v prostředí vesnice. Náš výzkumný tým bychom rádi rozšířili o dalšího antropologa a geografa, resp. o lingvistu, neboť jazykové nuance se ukazují jako další možný směr bádání, v kontextu našeho výzkumu navíc smysluplný. Připravujeme kromě odborných článků také rozsáhlejší publikace (např. kuchařku), které, jak doufáme, osloví i běžného čtenáře. Věříme, že později se podaří výsledky aplikovat i v českém prostředí.

Jak Novou Guineu hodnotíte, jak se liší od Ústí?

Řada lidí v Česku a v Evropě se mylně domnívá, že Papua a její obyvatelé jsou především odlišní nebo dokonce nebezpeční. Po dvou pobytech a čtyřech měsících strávených na Nové Guineji mohu konstatovat, že tyto názory a obavy nejsou na místě. Panují tam velice podobné zásady slušného chování a podobná sociální struktura obyvatelstva v sídlech. Stejně jako u nás je ve větších městech zvýšená kriminalita a lidé často „z nudy tropí hlouposti“, v odlehlých oblastech, k nimž se řadí i údolí řeky Uruwy, jsou však lidé nadprůměrně pracovití a existuje u nich propracovaný systém sociální kontroly – při mé první návštěvě jsem například byl u razantního řešení krádeže slepic. K tomu je třeba si uvědomit, že členité přírodní prostředí a kulturní různorodost (jen v samotném údolí řeky Uruwy se mluví hned několika jazyky) způsobují další izolaci lidí. Ti často zůstávají celý život na jednom místě a jen někteří mladí se dostanou za studii do větších měst. Jediné spojení s lokalitou je letecky, což si většina místních nemůže dovolit, nebo pěšky, což je však záležitostí pro zdatné mladé jedince.

Velké rozdíly samozřejmě vidím při srovnávání přírodního prostředí výzkumné lokality a přírodního prostředí Ústí nad Labem. Byť se obě nacházejí v údolí řek, zásadní rozdíl je už ve vlhkém klimatu daném rovníkovou oblastí, což ovšem kompenzuje nadmořská výška (vesnice se nachází v podobné výšce jako Praděd). Údolí Uruwy je mnohem zaklenutější, svahy prudší, Uruwa je bouřlivá horská řeka s četnými přítoky. Nad vesnicí například dominuje vodní tok Yabem, který z nadmořské výšky kolem 2 000 metrů ve formě kaskádovitého vodopádu ústí do Uruwy v nadmořské výšce kolem 1 300 metrů. Čas dne je vyměřen víceméně po celý rok na 12hodinovou noc a 12hodinový světlý den, jenž je navíc v období deště omezen zhruba od dvou hodin odpoledne vytrvalejším deštěm.

 

Členové týmu
Projekty