daniel_buzek_profil
Daniel Bůžek
Fakulta životního prostředí

Ing. Daniel Bůžek, Ph. D., je absolventem Fakulty životního prostředí UJEP (FŽP). Ve svém výzkumu se zabývá vývojem nových materiálů pro environmentální a medicínské aplikace. Daniel částečně pracuje na svém výzkumu na Ústavu anorganické chemie Akademii věd ČR (UACH). V roce 2017 převzal prestižní ocenění České společnosti chemické za výzkum v oblasti chemie. Nositel Nobelovy ceny, Jean-Marie Lehn, mu osobně předal speciální cenu za přednesený příspěvek na téma Fotofunkční nanočástice PCN-222 pro fotodynamickou terapii rakovinného onemocnění.

„Dnes je naprosto úžasné, jakým zajímavým tématům se začínající vědec může věnovat a jaké technické zázemí k tomu má. Nicméně rozhodnout se pro kariéru ve vědě s sebou nese jistá specifika. Nejenže člověk musí být otevřený novým věcem, ale zároveň by měl být ochotný se stále učit něco nového, a to bez ohledu na pracovní dobu.“

Pokud jde o váš úspěch, jak si stojí v kvalitě vzdělávání svých studentů ústecká univerzita v porovnání s vyhlášenými vysokými školami v České republice?

Podle mého názoru výborně. V soutěžích jsem stál vedle absolventů jiných vysokých škol se speciálním zaměřením na chemii, a ačkoli jsem výhradním absolventem od samotného bakalářského studia až po doktorské na FŽP UJEP, s přehledem jsem těmto zúčastněným soutěžícím vyhlášených vysokých škol konkuroval. Často slýchávám, že UJEP nic nenaučí, a že je to stále jedna z horších univerzit. Osobně si to nemyslím. Mě lektoři na FŽP UJEP připravili výborně. Pojďme si na rovinu přiznat, že chyba není jen na straně fakult. Student by měl mít k vybranému studiu vztah a především mít zájem daný obor studovat. Ukazovat prstem na druhé je velice snadné. Zapojit se ale aktivně do studia a snažit se maximálně využít toho, co UJEP nabízí, každý student neumí. Byl bych rád, kdyby se přístup studentů změnil. Byť už jen z důvodu, že UJEP nabízí řadu zajímavých studijních oborů, kde vyučují špičkový odborníci. Pokud o studium ale studenti nebudou mít sami aktivní zájem, určitě na UJEP neuspějí. Tím jsem chtěl říci, že jde o osobní přístup každého z nás.
Cenu jsem sice dostal já, na práci však spolupracuje více odborníků, ocenění tedy není jenom mým úspěchem, ale celé naší skupiny.

Je chemie Vaší prací nebo i koníčkem?

Obojím. Neznamená to však, že se věnuji jen práci. Ovšem i práce v chemii s sebou nese takovou tu zábavnější a méně zábavnou část, která je spíše nutností. Chemií jako koníčkem mám na mysli spíše tu praktickou chemii, kterou děláte v laborce. Naopak chemie od počítače, které se však nejde vyhnout, jako koníček rozhodně neberu. Zkoumat chemii totiž provází povinnost být publikačně aktivní, tato část je měřítkem. Raději trávím hodiny v laboratoři nějakou smysluplnější prací než sezením u počítače a sepisováním publikací. Psaní publikací beru spíše jako povinnost a rozhodně se mi takto nastavený systém příliš nezamlouvá. Samozřejmě mám spoustu dalších koníčků, které s chemií nesouvisí.

Pamatují si chemici všechny vzorečky nebo existuje nějaký fígl, jak si do paměti všechny ty dlouhé chemické řetězce vměstnat?

Chemici si určitě nepamatují všechny vzorečky. A já nejsem výjimkou. Naopak, jsem v tomto spíše lempl. Každopádně má chemický jazyk svoje pravidla. Není tedy potřeba si pamatovat chemické vzorce, ale jen pár pravidel, která je třeba umět aplikovat. Pak si každý vzorec dokážete sestavit bez toho, že byste si ho musel pamatovat. Co se týče výpočetních vzorců, tak z běžné chemické praxe vím, že na 90 % výpočtů si vystačíte s trojčlenkou. Zbytek tvoří jen malou část výpočetních vzorečků, které není těžké si zapamatovat, když s nimi pracujete a víte, jakou závislost vyjadřují.

Kdy jste si vůbec řekl, že by bylo fajn začít se studiem vysoké školy?

O vysoké škole jsem začínal přemýšlet teprve poslední rok na gymnáziu. Byl jsem spíše praktik, takže jsem zvažoval také možnost vůbec na VŠ nechodit. Poté jsem si to rozmyslel a hledal vhodný obor. Nakonec jsem se přihlásil na FŽP UJEP na dnes již neotvíraný obor Ochrana životního prostředí v průmyslu. Líbila se mi možnost studovat ochranu životního prostředí z hlediska chemie a technologie a tento obor to umožňoval. Již během bakalářského studia jsem se dostal k vědě a moje bakalářská práce byla součástí většího výzkumu, který byl zaměřen na čištění odpadních vod pomocí světla a světlem aktivovaných částic. Na stejné škole jsem pak pokračoval v navazujícím studiu v oboru Odpadové hospodářství a obhájil zde v roce 2014 titul Ing. Během navazujícího studia jsem se v rámci své diplomové práce věnoval podobnému tématu jako v případě bakalářky a i v tomto případě jsem byl součástí výzkumu. Vzhledem k tomu, že mě čištění vod pomocí světlem aktivovaných reakcí zaujalo, vyjel jsem také na dvouměsíční zahraniční stáž do slovinské výzkumné organizace National Institute of Biology, Marine biology station ve městě Piran. Stáž jsem absolvoval v roce 2013, tedy ještě v době navazujícího studia.

V čem všem pro vás byla stáž ve Slovinsku přínosná?

Stáž byla přínosná z více hledisek. Co se týče profesního přínosu, tak mohu zmínit, že jsem se naučil nové laboratorní postupy, ovládat nové přístroje a pracovat s jiným druhem experimentů, než jsem byl doposud zvyklý. Není třeba zmiňovat, že jsem byl obohacen i o řadu teoretických znalostí, které dodnes využívám. Kromě toho jsem se trochu zdokonalil v angličtině, se kterou celý život bojuji. S mým tamějším vedoucím komunikuji stále a občas si navzájem radíme, řešíme-li nějaké téma, se kterým máme zkušenosti. Stáž byla přínosná i pro můj osobní život. Bylo to totiž poprvé, co jsem samostatně vyjel do zahraničí. Sám do naprosto cizího prostředí. Nikoho jsem tam neznal a o Slovinsku jsem nevěděl vůbec nic. Nakonec jsem tam zjistil, že dokážu fungovat samostatně a sám si vše potřebné zařídit. Do té doby jsem v tomto směru měl o sobě pochybnosti. Určitě bych doporučil nynějším studentům, aby na nějakou zahraniční stáž vyjeli bez ohledu na stupeň studia. Ještě lépe, aby se na takové stáži zapojili třeba do výzkumného projektu.

Váš výzkum je hodně o chemii. Vy ale nemáte tak úplně chemické vzdělání.

To nemám. S ochranou životního prostředí je sice chemie úzce spjata, ale ryze chemické vzdělání nemám. Během studia na FŽP jsem si uvědomil, že chemie mě baví, a přestože nemám příslušné ryze chemické vzdělání, rozhodl jsem se chemii dále věnovat. To všechno vedlo k tomu, že jsem začal uvažovat také o doktorském studiu v oboru Environmentální analytická chemie, který je dostupný opět na FŽP a je akreditovaný spolu s Ústavem anorganické chemie AV ČR v Řeži u Prahy, kde jsem doktorské studium vykonával. V červnu 2019 jsem svou disertační práci obhájil, a tím skončila moje kariéra studenta.

Čím se zabývá Vaše disertační práce?

Novými materiály, které se nazývají koordinační polymery. Tyto materiály mohou být připraveny s různými úžasnými vlastnostmi. Já se zabýval zejména jejich fotofunkčními vlastnostmi a jejich využitím ve fotodynamické terapii rakoviny a současně také katalytickými vlastnostmi pro katalytický rozklad polutantů. Během této práce ovšem vykrystalizoval problém s relativně nízkou stabilitou těchto materiálů, což se nakonec stalo doménou disertační práce. Zaměřil jsem se zejména na vývoj nového přístupu pro studium stability materiálů, který považuji za velice důležitý.

V předešlé odpovědi jste zmínil čištění vody pomocí světla. To probíhá jak?

Těch možností je celá řada, mohu vyjmenovat ty nejzákladnější. Prvním způsobem je, že některé látky lze ve vodě rozkládat pouze samotným světlem, tomu se říká fotolýza látek. Pro běžné kontaminanty je však zapotřebí silné UV záření, které na zemský povrch dopadá jen zřídka. Lze však využít např. fotolýzu peroxidu vodíku, který se rozpadá na volné radikály, jež degradují kontaminant. Druhá metoda je taková, kdy k čištění vody pomocí světla využijete tzv. fotokatalyzátor. Není to nic jiného než katalyzátor, akorát aktivovaný pomocí světla. Nejběžnějším fotokatalyzátorem je titanová běloba, TiO2. Po ozáření TiO2 ve vodě vznikají reaktivní kyslíkaté radikály, které rychle a účinně rozkládají organické kontaminanty. Bohužel, běžně dostupná titanová běloba stále vyžaduje spíše UV záření, avšak nikoliv tak silné jako v případě fotolýzy. Třetí varianta je méně běžná a byla právě součástí našeho výzkumu. Jde o využití tzv. fotosensitizované reakce, kdy se vezme organické barvivo, zejména na bázi porfyrinů, ftalocyaninů, ale i jiných, které je po ozáření světlem schopné produkovat reaktivní kyslíkovou formu – singletový kyslík. Ten je zase schopný rozkládat některé organické látky, ale je také toxický pro buňky a může tedy dezinfikovat vodu. Výhodou fotosensitozovaných reakcí je, že lze využívat viditelné světlo, tj. světlo, které nám ze sluníčka dopadá na zemský povrch. Nevýhodou je relativně nižší reaktivita singletového kyslíku, než v případě fotokatalýzy, při které vznikají kyslíkové radikály. Výše uvedený výčet je jen zlomkem základních procesů a není ani zdaleka kompletní. Fotochemické a fotofyzikální děje jsou relativně složitou kapitolou, která mě neustále něčím fascinuje.

Co bylo vlastně tím prvním momentem, kdy Vás začal zajímat výzkum léčby rakoviny?

Především bych chtěl upřesnit, že já se výzkumem rakoviny přímo nezabývám, ale jenom se pokoušíme vyvíjet nové materiály pro tyto účely. Není to však jediný směr, kterým se orientujeme. Pasivně jsem se o to zajímal vždy. Již během měření a psaní bakalářské a diplomové práce, kde jsem se zabýval výše zmíněným reaktivním singletovým kyslíkem, jsem zjistil, že tato kyslíková forma je toxická pro buňky a je tedy možné ji využít mimo čištění vod také k usmrcení tumorový buněk. Tato metoda se dnes nazývá termínem fotodynamická terapie, která je založena na interakci kyslíku přítomného v tkáni s fotosensitizátorem (světlem aktivovaná látka) a světla. Tenkrát mě fotodynamická terapie zaujala, ale zabýval jsem se jí jenom okrajově a teoreticky. Upřímně mě v té době vůbec nenapadlo, že o pár let později budu vyvíjet nanomateriály pro zmíněnou fotodynamickou terapii.

V jaké fázi vývoj nanomateriálů pro fotodynamickou terapii momentálně je?

V tuto chvíli je vše ve fázi základního výzkumu. Máme zvládnutou přípravu řady fotofunkčních nanočástic, které obsahují porfyrin a jsou tedy schopny produkovat singletový kyslík. Nanočástice máme dostatečně charakterizovány a otestovány na lidských tumorových buňkách HeLa, které jsou zodpovědné za rakovinu děložního hrdla. V tuto chvíli jde pouze o testy in vitro, tzn. pouze na buňkách „ve zkumavce“. Naše nanočástice jsou po ozáření světlem vysoce toxické pro tyto buňky a navíc vykazují řadu výhodných vlastností oproti běžným fotosensitizátorům používaným ve fotodynamické terapii. Tato část již byla opublikována ve vědeckém mezinárodním časopise. V současné době jsme ve fázi, kdy se snažíme připravit ještě jiné podobné nanomateriály, které by byly také vhodné. Jednáme též o možnosti testování našich nanomateriálů metodou in vivo, tedy na zvířatech. Bohužel, transfer našich základních dat do in vivo testování vyhořel, neboť před aplikací se nanomateriály musí modifikovat. Během těchto modifikací se projevuje relativně nízká stabilita takových nanomateriálů, a tím se v tuto chvíli znemožňuje jejich krok kupředu, blíže k aplikaci. V současné době zkoušíme tyto nanomateriály vhodnou formou stabilizovat. Ovšem není to ani zdaleka jediné téma, kterým se v tuto chvíli zabýváme.

_P5B9728_1

Spolupracujete s konkrétní firmou nebo laboratoří?

Celý výzkum, samozřejmě, nedělám sám. Je to týmová práce, kde je každý odborník na svoji část. Již v naší laboratoři tvoříme tým odborníků. Co se týče spolupráce s externími institucemi, tak zatím probíhá „jen“ na akademické půdě mezi FŽP UJEP, UACH Řež a VŠCHT. Spolupracujeme také s dalšími různorodými ústavy, které se orientují jinými směry, avšak nemají kapacitu na přípravu vlastních chemických materiálů. Takovým příkladem je Státní ústav jaderné, chemické a biologické ochrany, který má možnost testovat nové materiály např. pro rozklad bojových látek a dekontaminaci. Taková spolupráce je velice atraktivní a je blízká aplikovanému výzkumu.
Co se týče konkrétně fotofunkčních nanočástic pro léčbu rakoviny, za které jsem byl oceněn v soutěži J. M. Lehna, tak v tomto případě je spolupráce směrem k reálné aplikaci poněkud horší. Spolupráce s nemocnicemi i s firmami je spíše během na dlouho trať. Pokud by se naše nanomateriály opravdu měly dostat do praxe, bude to vyžadovat několikaleté klinické testy a další potřebné náležitosti. Vždy jsou k tomu zapotřebí firmy, které by se rozhodly investovat, což v případě nových léků je vždy velký problém, zejména je-li nejistý zisk. V současné době jsme navázali kontakt s biology z Přírodovědecké fakulty UJEP, kteří se výzkumem rakoviny mj. také zabývají. Ti jsou schopni testy provádět již přímo na tumorových tkáních, nikoliv jen na pouhých buňkách. To je obrovský posun kupředu. Snažím se tuto spolupráci rozvinout, ovšem narazili jsme na problém s nízkou stabilitou námi vyvinutých nanočástic v biologických médiích, které jsou nezbytnou součástí těchto pokročilých testů toxicity. V současné době se tedy snažíme společnými silami nanočástice stabilizovat a modifikovat tak, aby neztrácely svou funkci. Není to však jediný projekt, který máme rozpracovaný, a proto tento vývoj vyžadující součinnost více lidí trvá déle.
Jak jsem ale řekl, jsme výzkumná instituce a zabýváme se základním výzkumem. Samozřejmě bych v budoucnu byl velice potěšen, kdyby se naše (nano)materiály skutečně používaly, ať už to bude pro léčbu rakoviny, nebo pro rozklad toxických látek a čištění vod.

Jak jste spokojen s vybavením univerzity, pokud jde o technické zázemí?

Univerzita a i naše fakulta životního prostředí jsou vybaveny výborně. Tím, že studenti naší fakulty mají otevřené dveře také na UACH a do jiných ústavů, se technické zázemí ještě rozšiřuje. Když se nad touto otázkou zamýšlím, tak mě nenapadá jediný přístroj, který bych při svém výzkumu potřeboval a nebyl by k dispozici. Navíc ústecká univerzita nyní buduje v kampusu Centrum přírodovědných a technických oborů, kde budou nové a různě zaměřené laboratoře, které budou vybaveny dalšími moderními instrumentálními technikami. Technické zázemí se tedy ještě výrazně rozšíří a již nyní závidím novým studentům, kteří přijdou na UJEP studovat zejména přírodní a technické směry, protože budou mít díky modernímu technickému zázemí neskutečné možnosti. Navíc v současné době je UJEP napojena do infrastruktury NanoEnviCz, která, mimo jiné, zpřístupňuje přístroje na jiných univerzitách a ústavech. Díky tomu lze provádět i speciální analýzy přesahující možnosti UJEP a UACH.

Výzkum realizujete na Akademii věd ČR. Jak spolupráci hodnotíte?

Nyní pracuji částečně na Ústavu anorganické chemie AV ČR, v. v. i., na oddělení materiálové chemie, které se dlouhou dobu zabývá vývojem materiálů. Ústav anorganické chemie jsem znal již dříve, neboť spolupráce s naší Fakultou životního prostředí probíhá intenzivně již řadu let. Konec konců doktorský studijní program na FŽP je akreditován společně s UACH, a tak si studenti mohou zvolit pracoviště právě tam.
Spolupráci mezi UACH a FŽP pak vidím jako oboustranně přínosnou. UACH má širokou nabídku možností syntéz nových materiálů a současně řadu špičkových instrumentálních přístrojů pro charakterizaci nových materiálů. A naopak, FŽP má mnoho nástrojů pro testování těchto materiálů, např. pro environmentální aplikace. Nejde ale jen o přístroje, bez kterých se moderní chemie neobejde. Důležitá je také výměna zkušeností a znalostí. Spolupracujeme na řadě společných projektů. Této spolupráce může využít prakticky každý student i zaměstnanec FŽP. Jinými slovy, pokud si některý student bude potřebovat něco změřit na přístrojích, které fakulta nemá, tak na UACH má v tomto případě dveře otevřené. Bez této oboustranné spolupráce by doktorské studium bylo velice omezené jen na vybraná témata a naopak na ústavu by chyběli studenti doktorského studia, kteří jsou nedílnou součástí vědeckých týmů.

Jaké podmínky mají mladí lidé pro práci ve vědě?

Dnes je naprosto úžasné, jakým zajímavým tématům se začínající vědec může věnovat a jaké technické zázemí k tomu má. Nicméně rozhodnout se pro kariéru ve vědě S sebou nese jistá specifika. Nejenže člověk musí být otevřený novým věcem, ale zároveň by měl být ochotný se stále učit něco nového, a to bez ohledu na pracovní dobu. Také se musí smířit s tím, že finanční ohodnocení není zrovna příznivé např. pro zakládání rodiny, pořizování bytu apod. Je veřejným tajemstvím, že finanční ohodnocení vědeckých pracovníků nesplňuje očekávání. Když jdete studovat doktorát do skupiny, kde běží nějaké projekty, tak můžete mít štěstí a dostanete alespoň několik procent úvazku. Ovšem i při plném úvazku je výše finanční odměny hluboko pod dnešním standardem. Pokud takové štěstí nemáte, tak si musíte vystačit s doktorandským stipendiem. To se sice v minulém roce zvýšilo, ale pokud chcete žít normální život dospělého člověka, tak je to stále málo. Doktorské studium se většinou dělá, když vám je 25–30 let. V tomto věku už nechcete bydlet na koleji a jíst čínské polévky. Nehledě na to, že vlastní byt si nemůžete dovolit a hypotéku vám nikdo nedá, protože pokud máte pracovní smlouvu, tak ji máte vždy na dobu určitou bez ohledu na odpracované roky. Již jsem zažil u jiných kolegů, že doktorské studium vzdali, protože se rozhodli, že si založí rodinu, a to už je vyšší finanční zátěž. Není divu, že zároveň chybí ve vědě ženy, které v těchto letech přirozeně řeší potomky.
Pokud chcete dál zůstat ve vědě, tak doděláním doktorského studia kariéra víceméně začíná. Po skončení doktorského studia je žádoucí vyjet na postdoktorskou stáž do zahraničí minimálně na půl roku, ideálně až na rok a více. A teď si to spojte se vším, co jsem zmínil před chvílí. Jistě mi dáte za pravdu, že žena s malými dětmi velice těžko pojede na postdoktorskou stáž, ať už sama za sebe, nebo jako doprovod partnera, který doktorát právě dokončil. Bude-li naopak pracovat ve vědě výhradně manžel nebo přítel, zůstane jeho žena či přítelkyně s dětmi sama, a to je třeba si uvědomit. Samozřejmě dnes existují různé možnosti, kdy může kvůli partnerovi vyjet do zahraničí celá rodina. Ne každý má ovšem chuť opustit domovinu kvůli kariéře, která není ještě adekvátně finančně ohodnocena. Nehledě na to, že partner může mít vlastní práci v místě bydliště, kterou nechce opustit.
Dát se zkrátka na vědeckou kariéru s sebou nese řadu pro a proti, o kterých se běžně nemluví. Navíc, vědecká práce nekončí po odpracování osmihodinové pracovní doby, jako tomu je v normálním zaměstnání, nasazení úspěšného vědce vyžaduje jeho permanentní zapojení do výzkumu bez ohledu na čas. Vědecká práce je také zčásti intelektuální záležitost. Rozhodně tato kariéra není zpočátku vhodná pro rodinný život.

Pro mě je největší zklamání ve vědě v tom, že se všechno řídí publikacemi. Ty také často rozhodují o vaší budoucí kariéře. Sám jsem byl v posledních několika měsících svědkem toho, kdy první otázka u „pohovoru“ nezněla „Co umíte a v čem jste dobrý?“, ale zněla asi takto: „Kolik máte impaktovaných publikací a kolik jich je autorských?“ Chtělo se po mně říct „pitomé“ číslo, kolik mám publikací, ale už dále nikoho nezajímalo, o čem ty publikace jsou. To mě zklamalo. Nikoho nezajímá, co jsem za ty roky udělal, co jsem se naučil a v čem jsem dobrý, ale jen počet publikací, který vlastně nic neříká. Mám z toho všeho pocit, že čím více máte publikací, tím lepší jste vědec. A to dokonce bez ohledu na to, zda jsou to kvalitní práce či přesně naopak. Přitom každému vědci se určitě minimálně jednou stalo, že vzal do ruky publikaci a nic z ní nebyl schopen zreprodukovat. A tohle řídí vaši kariéru vědce. Jedno je však jisté – kvalitní publikace se nedělá tak rychle, jak někteří autoři dokážou publikovat. Kromě toho počet publikací neřídí jen vaši vědeckou kariéru, ale je klíčový i pro ústav nebo univerzitu, neboť bez publikací těžko dostanete financovaný projekt a těžko projdete evaluací. Pro fakulty jsou pak publikace také důležité i pro akreditaci studijních programů, kde je úspěch bez publikační aktivity zaměstnanců nepravděpodobný. Naopak největší výhodu ve vědecké práci vidím v tom, že máte možnost tvořit a bádat na něčem novém a vlastně můžete realizovat vlastní nápady. Ovšem jen tehdy, když z toho potenciálně bude publikace.

V Česku neexistuje koncepční ošetření postdoktorské kariérní fáze. Jak to vnímáte?

Neexistuje, ale řada univerzit a ústavů akademie věd má programy pro podporu mobility studentů a pracovníků, které tento problém částečně řeší. Ovšem na ně nedosáhne každý. O postdoktorské kariéře jsem se již zmínil. Je žádoucí, abyste vyjel do zahraničí na stáž. Najít si postdoktorskou stáž není vůbec těžké. Horší je, že si na to většinou musíte sehnat finance. A to nejen na sebe, ale i na svůj výzkum, který tam chcete provádět. Dovolím si to mírně zkritizovat. Poslední roky se velice často mluví od odlivu mozků z ČR. Netýká se to jen lékařů, technicky nadaných lidí, ale i vědců. Vnímám to tak, že odliv mozků z ČR je ve skutečnosti podporovaný samotným státem. Zamyslete se se mnou: Dokončíte-li doktorské studium a chcete si požádat o juniorský projekt u Grantové agentury ČR, rychle zjistíte, že nemůžete, dokud si nesplníte postdoktorskou stáž v zahraničí minimálně na půl roku (až tedy na odůvodněné výjimky). Bez toho tedy budete vždy závislý na vedoucím skupiny a budete čekat, až napíše projekt za vás. V tomto případě se ve vědecké kariéře tedy v budoucnu už nikam dále neposunete. Nicméně jezdit na postdoktorkou stáž do zahraničí je rozhodně světový standard. Ovšem ve věku kolem 30 let už začínáte mít někdy jiné starosti, a pokud zakládáte nebo již máte rodinu, tak jste v tomto silně znevýhodněn.

Jaké jsou tedy šance na uplatnění v této oblasti?

Studovat přírodní a technické vědy se vyplatí i přes náročnější studium. S doktorským titulem se s vámi spíše počítá v akademické sféře, ale můžete se dostat i do soukromých společností, které se zabývají výzkumem. Znám absolventy doktorských programů, které se naopak akademické a vědecké práci nevěnují. Úspěšně podnikají anebo dali přednost jiné kariéře. O to, že bych byl někdy bez práce, se v tuto chvíli rozhodně nebojím. Již během doktorského studia jsem dostal řadu nabídek na práci zejména v oboru environmentálních technologií a analýz. Někdy ty nabídky byly opravdu tak atraktivní, že jsem je vážně zvažoval. Nakonec ale zvítězil výzkum.

Kariéra ve vědě s sebou nese určitá životní rizika, co plánujete v dalších letech?

Patřím mezi ty, kteří by rádi vyjeli na postdoktorskou stáž. Po návratu bych se chtěl více zapojit do práce se studenty, která mě baví, a současně chci pokračovat ve výzkumu. Jedno vím jistě, určitě chci zůstat u chemie. Nabízí spoustu možností. Je to práce tvořivá a není to takový stereotyp. Byl bych velice rád, kdyby se mi povedl takový výzkum, který by vedl k reálné aplikaci.

Co vzkázat na závěr budoucím doktorandům a vědcům, kteří mají také ambice uspět v oblasti chemie?

Objevujte, nebojte se experimentovat a dejte do toho část své osobnosti. A vytrvejte. Začátky bývají docela frustrující a dost často se věci nepodaří hned na poprvé, někdy dokonce ani na popáté. Nevzdávejte se. Dělejte to s láskou a vidinou, že to bádáte pro budoucí generace a máte možnost pro ně třeba něco zlepšit.

_P5B9732

Členové týmu
Projekty